V dobách socialistického Československa měla komunistická strana v patnáctimilionovém státě 1,5 milionu členů. Přesvědčených a aktivních odpůrců režimu bylo naproti tomu jen několik set. Dá se předpokládat, že mnozí bývalí komunisté se vlastního bláta zbavují tak, že je hňácají na lidi z estébáckých seznamů.

Zastánci permanentních lustrací vždy namítnou, že oni přece nikoho nesoudí. Jen zveřejňují, že XY byl tím odporným udavačem. Tak je to přece správné a oni jen slouží historické pravdě.

Je to samozřejmě lež. Oni soudí -- ale bez soudu. Oběti se nemohou bránit, protože ten proces nemá žádná pravidla, a nese typické znaky lynče.

Nepochybuji o tom, že v tomto státě jsou pomníčky těch, kteří to neunesli. Jen se o nich neví, vědět nechce, či se jim to i přeje. Ale mezi jmény lidí na seznamech je určitě i mnoho občanů, kteří chtěli žít v pravdě v době, která jí nepřála. Právě snaha dosáhnout tenhle cíl ale vyvolala tlak, který podcenili, jemuž nedokázali odolat.

Spořádaní občané, kteří chtěli žít v dostatku, lidé, jimž stačil k životu socialistický guláš a režimu nijak nepřekáželi, na seznamech pochopitelně nejsou. Podvědomě pociťují vinu a nejjednodušší cesta, jak se jí zbavit, je ukazovat na ty, kdož se nemohou bránit.

Po lidech, které ponížil totalitní režim, režim současný šlape jako po své rohožce. Zvláštní způsob poctivého vyrovnání se s minulostí. Odmítám přijmout, že je to výraz demokracie, práva, nebo dokonce spravedlnosti. Je to než obyčejná zbabělost vyrovnat se kriticky s vlastním svědomím a podílem -- byť pasivním -- na zlu, v němž jsme tu žili a pomáhali mu být.