Rok 2016 a poválečný konsensus

30. 12. 2016 / Boris Cvek

Poznání podle mého názoru vzniká především nárazem do reality (perfektně o tom píše Karel Dolejší v článku O „zbytečnosti“ vzdělání). Proto se hypotézy ověřují, pokud je to možné, experimenty. Proto se experimenty opakují, aby se každý mohl přesvědčit tím, že uvidí, jak realita připouští jen jeden způsob výsledku. Společnost je jistě nesmírně složitá realita na to, aby se dala nějak experimentálně poznávat. Nicméně zkušenosti s nárazy do reality, nárazy ve smyslu neočekávaných střetů s vývojem společnosti, nás formují velice zásadně. Pro moderní Evropu to byla zejména zkušenost s druhou světovou válkou. Byla to právě taková zkušenost, kterou si nikdo předtím nedovedl představit. Realita předválečných společností, zejména té německé, se během války ukázala ve své nejděsivější podobě.

V současné době, zdá se mi, se de facto vede spor o poválečný konsensus: má se svět stále více propojovat a integrovat, máme dbát na lidská práva a důstojnost žen, židů, homosexuálů, barevných, tělesně i duševně postižených, máme budovat inkluzivní, sociálně citlivou společnost? Nebo se máme vrátit k tomu, co bylo normální před válkou?

Schizofrenie tohoto návratu do minulosti chce poválečný blahobyt a stabilitu (s vymazanou vzpomínkou na neustále přítomnou hrozbu jaderného konfliktu, na tehdy běžný mezinárodní i národní terorismus a na probíhající studenou válku) a zároveň předválečné hodnoty. Poválečná společnost je ovšem nemyslitelná bez dynamiky sociálního progresivismu. Jenže ten bez hrozné zkušenosti s nejhorší válkou v dějinách lidstva a s předválečnou bídou jaksi ztrácí svůj motor. Když se bohatá, vyspělá Evropa bortí kvůli imigraci, jak se vlastně mohla zvetit po druhé světové válce? Možná právě proto, že měla srovnání a měla poučení. S čím vlastně naše obtíže srovnáváme my? S vanou horké vody, přeplněnými supermarkety, chroustáním popcornu u zábavných filmů?

Je jasné, že generační zkušenosti mizí a přeměňují se, získávají jiné kontexty. Pro mne např. nikdy nebyla plně dosažitelná zkušenost pacifismu, plynoucí pro mnohé skvělé lidi z první světové války (ještě Romian Rolland ji aplikoval na válku druhou a držel se nestrannosti). Já jsem naopak od dětství jsem žil ve vyprávění o spravedlivé válce, v níž by poražen Hitler. Pacifismus by znamenal nechat běžet nacistické lágry bez zásahu. Dnes ovšem starší, hned po válce narozené generace mohou hlasovat pro brexit nebo pro paní Le Penovou. Starý svět, kdy byli tito lidé mladí, má pro ně zajistit xenofobní pravice. Je to podobné, jako když nízkopříjmoví volí miliardáře Trumpa, který otevřeně hlásá ekonomický program, jdoucí brutálně proti chudým. Do jaké reality ale spolu s nimi narazíme během brexitu a vládnutí Donalda Trumpa? Moc bych si přál, aby škody byly co nejmenší a poučení co největší.

Zajímavé je i dnešní stále více převažující pojetí strachu. Není to strach z možných následků opuštění poválečného konsensu, není to strach z toho, co vedlo k druhé světové válce, je to naopak strach na způsob předválečné východní Evropy: strach plynoucí z fantasmagorického obrazu židů, kteří pojídají krev křesťanských panen. Atavistický strach spojený s mentální indolencí konzumního světa, v němž na realitě dávno nezáleží. Politický duckspeak, žvanící o totalitě ve spojitosti s bruselskými direktivami, jako by tyto direktivy někoho posílaly do Osvětimi nebo do gulagu. Osvětim už ostatně může být srovnávána s čímkoli, už to není ta strašná realita, stejně tak Hitler. S lítostí si vybavuji apely pamětníků na to, že nesmíme zapomenout na holocaust. Vzpomínka se ovšem může stát tím nejhorším druhem zapomnění. Zůstala slova, bez úcty k obětem, zůstal politický zájem a duckspeak.

Bez poválečného konsensu není vlastně nic, co by mohlo Evropu spojovat. Tzv. křesťanské hodnoty? Ale ty tu byly od středověku po druhou světovou válku mnohem více, než jsou dnes… a výsledek: v Evropě prakticky nebyl mír. Psalo se latinsky, táž vzdělanost procházela napříč evropskými národy, ale válčení neustávalo. Obchod? Ale ano, obchodovalo se čile, už od středověku. Vzkvétající obchodní centra ovšem byla, ať italské renesanční komuny nebo Anglie a Holandsko a hanzovní města o něco později, téměř stále s někým ve válce. A jedním z důvodů těchto válek byly právě obchodní zájmy. Válčily i starověké Athény a řecké městské státy, válčil Řím, evropští králové a evropské národy. Poválečný konsensus nám dal mír jako zcela unikátní reakci na nezměrnou katastrofu druhé světové války. A v hlavách mnohých to znamená, že mír je samozřejmý a že „přirozená“ Evropa, tedy Evropa bez poválečného konsensu, bude nutně mírová a postavená na férovém vztahu suverénních národů.

Mír v Evropě po druhé světové válce je ale učiněný zázrak. Zázrak spojený s integrací, s vírou v progresivní společenské změny, které zabrání katastrofám. A nejen že je tu mír, je tu i blahobyt, jaký nikdy nikdo v dějinách nezažil, je tu vůle a prostor osvobodit lidi ze staletého útlaku: ženy, barevné, homosexuály, postižené, sociálně slabé. Jaká je alternativa? Předválečná bída a nenávist, společnost předsudků a útlaku? Poválečný konsensus se ukázal mimořádně plodný. Kdo by v roce 1945 mohl předpokládat, že na tom budeme tak dobře? Nikdy se v dějinách lidstva nic lepšího nepodařilo. Jenže důsledkem dosaženého blahobytu je zjevně stále masovější ztráta kontaktu s realitou. Fantasmagorie polského instalatéra možná pomůže zničit Británii. Může se to stát? Dějiny bývají takové. Šťastné konce neznají: je-li něco šťastné a prosperující, je to vždy uprostřed, je to vždy ohroženo pádem. Zítřek je nejistý. Jistý zítřkem je pouze vyhynulý druh, zničená civilizace, neboť zítřek žádný nemá.

Vytisknout