Nebylo to poprvé, co si oslabené Rusko ústupky vykoupilo mír. "Brestlitevská strategie" ale není nekonečná. Končí tam, kde se jedná o bezprostřední ohrožení země. Sovětský svaz se rozpadl a Rusko přišlo o bezpečnostní půlkruh kolem své západní hranice. Slibem blahobytu a silnou politickou a finanční podporou svých exponentů přetahují USA s podporou některých zemí EU na svou stranu Ukrajinu, Bělorusko a další země. V devadesátých letech USA a Německo prudce akcelerovaly rozpad Jugoslávie a tato politika tvrdě poškodila strategicky důležitého ruského spojence Srbsko, které spěje k rozpadu už i svého vlastního suverénního území.

Studená válka, mající za cíl úplnou izolaci Ruska a jeho vyřazení jako jediného vojenského soupeře USA ze hry, zkrátka pokračuje. A v této situaci Česká republika vyšle do éteru souhlas s umístěním radarové stanice USA, jako součásti raketového systému USA ve střední Evropě. Toto je patrně největší vojenská provokace od "karibské krize" a Česká republika má v ní sehrát hloupou, vrcholně nebezpečnou a nedůstojnou roli.

Neudivuje, že premiér Mirek Topolánek mluví zcela nesmyslně o "oáze bezpečnosti" panující v blízkosti vojenských základen. V Topolánkovi státníka ostatně hledá jen málokdo. Udivuje ale lhostejnost ostatních. Těch, kteří si, na rozdíl od Topolánka, musí nebezpečnost této provokace Ruska zcela určitě uvědomovat. Rusko se v tomto případě bránit musí. Jednak vojenskými protiopatřeními, ale také třeba tím, že naprosto logicky neumožní zásobování amerických vojenských základen svou vlastní ropou a zemním plynem. Ne kvůli sporům s Běloruskem a Ukrajinou o manipulace s dodávkami těchto surovin a o jejich ceny, ale z vojenských důvodů může Rusko utáhnout kohoutky. Česká republika a Polsko se z jeho pohledu stanou zeměmi, které "hostí" zbraně a vojenskou techniku namířenou, jak jinak, především proti Rusku. Ne snad jako útočnou zbraň, ale jako výhružku, provokaci a důkaz vojenské převahy USA.

Americká žádost o umístění radarové stanice na českém území, přicházející sotva několik hodin po schválení Topolánkovy vlády Sněmovnou, má ale pro českou veřejnost také jednu světlou stránku. Konečně se asi dovídáme, proč byl Alexandr Vondra pověřen vedením české zahraniční politiky v době těsně předcházející americkou žádost.