Kdyby Špidlova zmateční politika nevynesla na Hrad Klause, tak s pravděpodobností hraničící s jistotou, by v čele vlády dneska Topolánek nebyl. Kdyby se Paroubek hned v prvních povolebních dnech vehementně nehlásil o druhý pokus k sestavení vlády, nenaznačil by ODS cestu, jak pragmaticky překonat volební remízu.

Špidlovo rozhodnutí pro vládu sice politicky širokospektrální, leč pouze většinou jednoho hlasu podporované koalice, a to za situace kdy ČSSD a KSČM měly ve sněmovně 111 hlasů, bylo navíc skvěle využito po nynějších parlamentních volbách samotným Klausem. Svým jednoznačným prohlášením že nepovažuje 100 poslanců ČSSD a KSČ za rovnocenných druhé stovce zásadně poznamenal celé povolební vyjednávání o nové vládě, při čemž se mohl opírat právě o aplikaci Špidlova chování po předchozích volbách.

Dokud se Paroubek pouze neodbytně dožadoval práva na pokus o sestavení vlády, tak jenom naznačoval, že remízu lze vyřešit přeběhlictvím, alias státnickou odpovědností, či konstruktivní političností (čtenář ať si vybere) minimálně jednoho poslance. Když ale nabídl ODS spoluvládnutí, tak nechtě přiznal že je to právě ČSSD, v níž existují poslanci, kteří mohou podpořit své největší rivaly.

Špidla popisovaným chováním ukázal, že ČSSD v reálné politické praxi není čistou levicovou stranou. Paroubek pak už jen svým chováním potvrdil, že ČSSD je stranou až tak příliš širokého středu, že se dá prakticky s jistotou vždy počítat s tím, že se v ní najdou pokračovatelé tradice nejen Wagnerovy, ale dokonce i Teplíkovy.

Čímž oba, již zapomenutý Špidla, i současný buldozer Paroubek. umožnili uplatnění základní devíze českých konzervativců, jíž je zákonitě stereotyp tvrdohlavého a do omrzení opakovaného lpění jen na svých představách.