9. 3. 2006
Zelení a JasnovidciVe svém včerejším článku "Zelení? Kdo to vlastně je?" se Stanislav Křeček dopustil několika účelových zjednodušení. Nabízí se otázka, zda jej napsal z pozice občana komentujícího politické dění, nebo občana -- poslance, který chce svému politickému soupeři zasadit několik ran v nadcházejícím volebním klání, míní čtenář, který se představil jako Jiří Jasmín. |
Křeček začíná své úvahy tím, že "úspěch Strany zelených je především úspěchem české novinářské obce". Novinářům se prý podařilo přesvědčit občany, že politici jsou "zkorumpovaní darebáci, myslící jen na svůj vlastní prospěch a o veřejné zájmy a natož blaho nedbají ani náhodou". Já se ale ptám: Není to naopak? Nedaří se právě politikům (ať už jsou z ČSSD, ODS či jiné partaje) stále a znovu přesvědčovat voliče svým jednáním, že tomu tak asi skutečně bude? Má cenu znovu vyjmenovávat ony kauzy, které dokazují politikovo podvádění a lhaní? A kolik takovýchto případů na světlo nikdy nevyjde? Měli tedy novináři mlčet a předstírat, že se nic neděje, aby náhodou nevyvolali v občanech podezření, že jejich demokraticky zvolení zástupci jsou zkorumpovaní? Taková představa je jistě absurdní. Nicméně nejlepší obrázek o tom, jak politici smýšlejí a vystupují, si může volič udělat z jejich sebeprezentace v médiích. Dva lídři nejsilnějších politických stran po sobě v poslední televizní debatě navzájem házeli kila (ne-li tuny) bláta a posílali se k psychiatrovi. Diskuse o programových otázkách a konkrétních argumentech nenastala. Politická kultura je v české kotlině pojmem zcela neznámým. Klidná a věcná debata s předsedou SZ působila jinak. Když už nic, tak právě tato jinakost stojí za pozornost. Ve svém článku si pan Křeček očividně protiřečí. Na jedné straně vyžaduje, aby si zástupci Zelených zachovávali vnitřní integritu a nevzdávali se toho, "co pro mnohé z nich bylo náplní jejich dosavadních veřejných životů" a na straně druhé se podivuje nad tím, jak různé osobnosti Strana zelených spojuje. Například její místopředsedkyně zjemňuje rétoriku ohledně jaderné energetiky apod. Není ale právě tato ochota jednotlivých členů dohodnout se výhodou Zelených? Tedy snaha dokázat se domluvit na vyhovujícím kompromisu v rámci strany a pak jej jednotně prezentovat ve svém programu? Není zejména programové prohlášení tím, co tyto rozdílné osobnosti spojuje? To, co z něj dokáže strana prosadit pokud vůbec něco, je samozřejmě otázka jiná. Neochota Zelených spolupracovat s komunisty je podle pana Křečka nejen chybou, ale dokonce hloupostí. V tomto se ale, troufám si tvrdit, mýlí. Naopak. Tento postoj může nerozhodnutým voličům, kteří se názorově pohybují spíše napravo od středu napomoci při rozhodování, komu dát hlas. A těm nalevo, kteří nejsou příznivci komunistů, také. Nejsem jasnovidec. Takže nemohu odpovědět na otázku, zda by "každý hlas pro Zelené směřoval proti jádru jejich programu a proti jejich myšlenkám". Pánové Ručka a Křeček v tom mají jasno. Já takovou jasnou vizi budoucnosti nemám. Raději počkám na to, jak se zachovají, pokud se přehoupnou přes pětiprocentní laťku, a nebudu je apriori odsuzovat. |