K pop-kulturní době patří i pop-kulturní politika. Není třeba se chovat jako volená autorita společnosti, tedy odpovědně. Pop-kulturní doba totiž mimo jiné přináší také inflaci autority na úroveň pouhé popularity. Stačí být dostatečně populární a retardovaná autorita se dostaví sama. To pak můžou nejvyšší představitelé této společnosti hrát monopoly o ministerstvo, které jde po celou porevoluční dobu jakýmsi samovolným pohybem kamsi za nosem. Nyní totiž docela rezignovaně čeká na svého dvanáctého ministra v posledních patnácti letech.

Průměrná doba, po kterou ministři zdravotnictví ministerstvo vedli, se rovná jednomu a čtvrt roku. Tenhle má být ministrem dokonce jen osm měsíců. Za tu dobu se dá nanejvýš vyměnit nábytek v kanceláři po svém předchůdci, ale dál se asi dostat nedá. Ale aspoň něco.

Navíc se zdá, že nový ministr bude muset do ministerské kanceláře docházet tajně, protože mu prezident nepřeje. Ačkoli mu k tomu ústava opět nedává žádnou očividnou možnost, bystrozraký prezident a jeho oddané personální příslušenství ji znovu a znovu vidí, zvláště když se jedná o tak vznešené myšlenky, jako je záchrana této země před falešnými pozlátky socialismu.

Jak je ale vidět, i procesuální záležitosti nejvyššího významu lze obejít velmi jednoduchým způsobem. Rath bude hned zítra uveden na ministerstvo jako stínový ministr vládní strany. Bude jmenován náměstkem na ministerstvu, ale mohl by tam být z pověření premiéra klidně jako vrátný, protože tak jako tak bude vykonávat ministerskou činnost. Mělo by to dokonce i výhodu, z vrátnice by měl dobrý přehled, co se na ministerstvu vlastně děje. Mimochodem, takhle je to možná i upřímnější. Nový de facto - ministr má být na ministerstvu hlavně kvůli komunikaci (jako ten vrátný). Řízení bude mít na starosti někdo úplně jiný.

Korunu všemu nasazují postoje představitelů zainteresovaných politických stran. Opět nijak nenarušují integritu příslušného stáda, ke kterému jedinec patří. ODS se ústy Vlastimila Tlustého vyjádřila v tom smyslu, že odmítnutí jmenovat Ratha ministrem kvůli jeho presidentství v "protistátní" lékařské komoře je úplně v pořádku. Příslušenství funguje bezchybně.

Naproti tomu stejně jednoznačně a přesvědčivě promluvila ČSSD skrze své úřadující médium Bohuslava Sobotku o svévolnosti prezidenta. při součtu se oba postoje navzájem neutralizují, výsledkem je nula.

U dalších dvou přímo potrefených stran vládní koalice je názor zjevně nevyhraněný a orientovaný podle náklonnosti k té či oné "realitě".

V podstatě mrtvá a na vládních přístrojích udržovaná Unie Svobody je spjata s politickým světem pouze skrze tuto vládu, a tak pro kroky prezidenta ČR zde podle Pavla Němce neexistuje ústavní tradice.

Lidovci jsou zase známí tím, že dokáží být podle potřeby modří i rudí, jako chameleón. Nyní to dovedli k dokonalosti -- jako vládní strana se připravují na setrvání ve vládě i po volbách, tudíž musí být rudí i modří zároveň. Proto tedy Miroslav Kalousek vidí celý problém v neschopnosti současného premiéra komunikovat s prezidentem.

Nějak to dopadne, praví jedno z největších klišé o bezmocnosti člověka. Ať už se ministerstvo zdravotnictví dočká svého dvanáctého ministra nebo ne, dál se bude sunout hlavně samovolně. Stále víc se ale zdá, že taková míra entropie v řízení zdravotnictví je nadále nemožná. Kdyby tak bylo možné spočítat, kolik životů to už stálo a kolik ještě bude, třeba by se naší volení zástupci konečně začali starat o věci veřejné a ne o své ubohé mocenské zájmy. S vyhlídkami na pokračování současného stavu nebo na modrou šanci se totiž nežije nijak zvlášť.

(Psáno pro BL a Rovnost)