Současný svět je ale rozdělován jinými zájmy, než je šíření zbraní hromadného ničení. Z amerických vojenských a energetických dokumentů vyplývá, že USA si chtějí zajistit dodávky docházejících světových zásob ropy umístěním své armády v zemích, které jí mají největší zásoby. Jasným důkazem je případ Iráku, který byl obsazen, aniž by se před invazí nebo po ní našly nějaké důkazy, že by vyvíjel zbraně hromadného ničení. Írán se tím nevyhnutelně dostal do obtížné situace.

Na jedné straně se naprosto oprávněně musí obávat americké invaze, bez ohledu na to, jestli bude nebo nebude vyvíjet zbraně hromadného ničení, na druhé straně jedině vlastnictví jaderné zbraně mu může poskytnout naději, že se USA neodhodlají k jeho obsazení, z obavy, že by se Íránu podařilo zasáhnout americké území jadernou náloží. Americká vláda přitom vychází z přesvědčení, že její vojenská převaha ve světě je neotřesitelná a že se jí nikdo neodváží postavit.

Není mi jasné, do jaké míry si při tom uvědomuje, že svou snahou ovládnout vojensky země s největšími světovými zásobami ropy proměňuje zejména Čínu, která nutně potřebuje dodávky ropy pro svou rozvíjející se ekonomiku ve zvíře zahnané do kouta a že do podobné situace se dostává i Rusko, jehož ropné zásoby nevystačí na příliš dlouho. Podle toho se vyvíjí i mezinárodní jednání o Íránském jaderném programu. USA mají v současné době rozmístěné své vojáky v Iráku, Kuwajtu a Saudské Arábii, což jim zajišťuje vojenskou kontrolu nad dodávkami přibližně 45 % světových zásob ropy. Rusko a Čína vytvořily v roce 2001 Šanghajskou organizaci pro spolupráci a nedávno v ní udělily status pozorovatele kromě Indii a Pákistánu také Íránu.

Bez Íránu mají zajištěné dodávky ropy ze 7,5 procenta světových zásob ropy, s Íránem ze 17%. Spojené státy proměnily svou okupací Iráku jednoznačně ropu z tržní na strategickou surovinu, respektive na surovinu, o kterou se válčí. Pustí-li Rusko a Čína USA do Íránu bez boje, ohrozí tím svůj ekonomický růst, nepustí-li je tam bez boje, může to snadno vyústit ve světovou válku.

Proto se v USA v současné době mluví o tom, že okupace Íránu by nejspíš proběhla jako blesková a neohlášená akce (nikdo, komu to připomene Hitlerovy akce by se neměl mýlit, že takový vývoj ve světové politice rozhodně nemůže prospět demokracii ani proklamované úctě k lidským právům. Pokud právo na nezávislost a svobodu končí s vlastnictvím strategické suroviny, je zbytečné o čemkoli takovém diskutovat).

Co tedy vykonala česká vláda, když se připojila k Argentině, Velké Britanii a Jižní Koreji v žádosti, aby se rada bezpečnosti OSN zabývala íránským jaderným programem? Nepochybně nahrála vládě USA (která ji o to jistě žádala) v její snaze získat v OSN ospravedlnění vojenského útoku na Írán.

Pokud jde o dodávky ropy dala tím přednost dobyvateli před dodavatelem a v celosvětovém měřítku podpořila ústup od tržního hospodářství směrem k neofeudálnímu zajišťování si přístupu ke strategickým surovinám. Nic ji neopravňuje ani k tomu, aby si mohla být jistá, že tímto svým krokem nepodpořila vývoj světové politiky k celosvětovému konfliktu, který by samozřejmě české populaci nemohl přinést nic dobrého.

Světovým vládám by všeobecně prospělo, kdyby si uvědomily, že řešení energetické krize válkou jenom uspíší vyčerpání jejích zásob a nástup všeobecného úpadku civilizace. Přitom čekání na objev nových zdrojů energie může být snadno hrou o čas, ve kterém tato civilizace může prohrát díky neschopnosti řešit krizové situace mírovými prostředky. Ve hře je příliš mnoho na to, aby si jakákoli vláda mohla dovolit nezodpovědné jednání.