Pells vyučoval letos na jaře o americké historii a o globálním dopadu americké kultury na několika univerzitách v centrální Javě v Indonézii, v městě Yogyakarta, kterou turistické průvodce charakterizují jako "intelektuální" ohnisko Indonézie. Vzhledem k tomu, že Indonézie je (podobně jako Turecko) země s nesmírně umírněným muslimským obvyvatelstvem, Pells se domníval, že se Bushova vláda právě na tuto zemi zaměří ve snaze získat v muslimském světě pro sebe sympatie.

V Indonézii však profesor Pells zaznamenal naprosté vzájemné neporozumění. Pokračuje:

Často jsem měl obdobný pocit jako postava, kterou zosobňuje Bill Murray ve filmu Ztraceno při překladu: trpěl jsem časovým posuvem, byl jsem obklopen lidmi, kteří se mi přezdvořile snažili ve všem vyhovět, pobaven svou neschopností rozumět jejich verzi angličiny, snažil jsem se pamatovat, že mám kývat a usmívat se, přestože absolutně netuším, co se kolem mě děje.

Nešlo ale jen o tom, že mnoho lidí v Asii má problémy s výslovností určitých anglických slov. Šlo o to, že jsem v diskusích se studenty i učiteli musel často přiznávat: "Nerozumím, co chcete říci," a to i tehdy, když to bylo řečeno srozumitelnou angličtinou. Problémem nebyl jazyk, ale kontext. Nedokázal jsem porozumět politickým a kulturním východiskům, které podkládaly otázky, které Indonézané vznášeli.

Můj dialog s Indonézany byl často surrealistický. Pravidelně se mě ptali: "Je v Texasu tráva?" Zjevně viděli Indonézané příliš mnoho westernů a usoudili, že v Texasu roste jen křoví, rákosí a je tam jen prach. Indonézané také byli posedlí tím, co nazývali "volný sex", který se prý praktikuje v Americe. V Americe podle jejich mínění lidé praktikují sex před svatbou i po rozvodu, což je - alespoň teoreticky - v Indonézii zakázáno. Vzhledem k tomu, že mnozí v Indonézii viděli film Michaela Moora Bowling for Columbine, předpokládali, že většina studentů na amerických středních školách je po zuby ozbrojena a jen čeká kdy vystřelit.

Taky se mě Indonézané pořád ptali, zda americká vláda finančně dotuje filmy Michaela Moora, včetně filmu Fahrenheit 9/11. Postupně jsem si uvědomil, že Indonézané jsou přesvědčeni, že bez státní podpory by filmy, divadelní hry a knihy vůbec neexistovaly, nedokázali si vůbec představit, že by v Americe mohl existovat soukromý kulturní sektor a že Spojené státy nemají ministerstvo kultury.

Navzdory těmto zmatkům jsem se však v Indonézii nesetkal s antiamerikanismem, pokračuje autor. Naopak lidé vyjadřovali velké sympatie vůči USA. To proto, že Spojené státy výrazně pomohly provincii Aceh na Sumatře, kterou zničila nedávná tsunami.

Hlavním problémem však je, že Indonézané nevědí o Americe nic, co neviděli v komerčních amerických filmech. Potřebují skutečně hloubkové informace o složitostech amerického života - o americké historii, o jejím politickém systému, o jejích ekonomických a sociálních strukturách, o její zahraniční politice a o jejích kulturních institucích.

Krátce řečeno - Indonézané - i obyvatelé jiných muslimských zemí - by mohli mít obrovský prospěch, stejně jako Američané, z kulturních aktivit, jaké Spojené státy provozovaly během studené války. Od konce čtyřicátých let až do konce let osmdesátých podporovala americká vláda - a Rockefellerova a Fordova nadace - v zahraničí přednášky a konference o americké historii a kultuře, výstavy obrazů, šířící informace o americkém abstraktním expresionismu, o postmoderních malířích a sochařích, dále programy hudebních i dalších kulturních akcí.

I Kongres pro kulturní svobody, přestože byl tajně financován CIA, vydával v padesátrých letech časopisy a konal sympozia, která se stávala fóry pro debaty mezi americkými a zahraničními intelektuály. Po ukončení studené války bylo mnohé toto globální úsilí výrazně zredukováno.

Teprve po =tocích z 11. září si mnozí pozorovatelé uvědomili, že Spojené státy musejí znovu komunikovat kulturně s ostatním světem, především z Blízkým Východem a Jižní Asií. Dosud však tato komunikace nefunguje, protože využívá především technik reklamy a spoléhá na internet a zanedbává skutečnou osobní interakci mezi Američany a cizinci.

Účelem amerických kulturních aktivit během studené války nebylo přesvědčovat komunisty, aby se vzdali svého komunistického přesvědčení. Ani by takové programy dnes nemohly přesvědčit teroristy, aby se vzdali násilí. Kulturní aktivity USA za studené války se zaměřovaly na lidi v západní Evropě, v Latinské Americe a v Asii, kteří neměli žádný výraznější názor na americkou kulturu a nechtěli si vybrat mezi USA a Sovětským svazem. Současná americká kulturní diplomacie by měla být obdobným způsobem zaměřena na ty lidi v islámském světě, kteří mají obojaký postoj vůči USA a kteří si nejsou jisti, jak americká politika a americké hodnoty ovlivní jejich vlastní kultury, společenské instituce a náboženskou víru.

Američané by měli vysvětlovat Ameriku muslimům. Indonézie by se mohla stát ideálním příkladem, jak efektivně dokáží Spojené státy informovat lidi v jiných zemích o životě v Americe. Nejlépe by bylo začít s knihovnami.

Kompletní článek v angličtině ZDE