Můžeme je zakázat - jenže zákaz politické strany či hnutí je ve stabilní demokracii nutno chápat jako velmi drastickou medicínu s nežádoucími vedlejšími účinky; zdaleka nejde jen o metafyzickou kvalitu demokracie.

Stoupenci tohoto postupu obvykle argumentují ohrožením demokracie. Jenže dnešní KSČM je demokratickou stranou. Podobně demokratickou, jakou by se pravděpodobně stala NSDAP, kdyby ji včas nezakázali. Praxe ukázala, že hrozbou pro postkomunistický prostor není komunistická ideologie (a ideologie vůbec), ale charismatičtí autokraté typu Mečiara nebo v horším případě Lukašenka. Takový muž v čele KSČM nestojí. Její vedení bylo zvoleno demokraticky a jeho členové se navzájem kontrolují podobně, jako ve většině jiných politických stran.

Stoprocentní záruka proti repríze Vítězného února to samozřejmě není. Jenže zlikvidovat zaběhanou demokracii není tak jednoduché. K tomu je zapotřebí revolučně naladěných mas nebo dostatečně silná podpora ze zahraničí. Ani jedno ani druhé dnes jaksi není k mání. Koncem čtyřicátých let byli komunisté i jejich voliči ochotni k jistým obětem, dnes lidé naopak volí komunisty proto, aby žádné oběti přinášet nemuseli. Pokud by případná komunistická vláda omezila demokracii, dostala by se do evropské izolace (Bělorusko to nevytrhne a navíc s ním nesousedíme). Následoval by ekonomický sešup, ve kterém se těžko plní sliby o lepším životě, i kdyby se měly týkat jen skutečných opor režimu. Lukašenko mohl svým poddaným nabídnout alespoň malé jistoty. Koho lze ale v dnešních Čechách získat slibem pravidelných výplat důchodů ... ?

Také dnešní Evropou obchází strašidla. To komunistické je ale tak sešlé věkem, že není schopné udělat ani hlasité bububu. Včetně "opravdového komunismu" popisovaného Ondřejem Slačálkem. Tento komunismus je (a vždy byl) utopií použitelnou pro revoluční elity, nikoli pro společnost normálních lidí. Jeho dnešní reálná schopnost ohrozit demokracii je prakticky nulová. Neměli bychom zapomínat, že sterilní prostředí zbavené choroboplodných zárodků není zdravé. Obhajitelné je jedině v případě těžce oslabeného organismu. To se o dnešní evropské demokracii coby pacientovi říci nedá. Její případné choroby jsou spíše degenerativního rázu.

Co tedy dále ?

"Nemluvit s komunisty" ? Nezdá se ovšem, že by tenhle přístup soudruhům příliš vadil. Díky němu byli vyloučeni z polistopadové moci a tím i z jejich průšvihů a švindlů. Díky němu se zbavili "ředkviček" (kariérních straníků), a strana se stala spolkem "těch, kteří vydrželi v nouzi". Už to samo o sobě posiluje. Díky nulovému koaličnímu potenciálu jsou komunisté silnou, parlamentní stranou, která si může dovolit slibovat hory doly bez rizika, že by své sliby mohla (a tedy musela) v dohledné době plnit. Mluvit s nimi nemusíme, vyjednávat leckdy ano. Vliv bez odpovědnosti má ovšem také své kouzlo.

Inspirovat se můžeme západní Evropou za studené války. Tehdy zde existovaly dvě silné komunistické strany : italská a francouzská. Italská politická scéna své komunisty ostrakizovala -- a skončila s hanbou v akci čisté ruce. Politiky krytá korupce i případné styky s organizovaným zločinem samozřejmě měly své kořeny jinde. Podobné věci se ovšem hůře odhalují v prostředí, kde každý skandál prospívá definovanému peklu. V politice zkrátka platí něco za něco. Čím nesmiřitelnější jsme na jedné straně, tím tolerantnější musíme být k druhým. Jinak vypadneme z kola a na naše místo nastoupí .. možná .. ? Opačný přístup zvolil Francois Mitterrand. Když se v roce 1980 stal francouzským prezidentem, přibral komunisty do vlády. Připomínám, že se tak stalo krátce po sovětské invazi do Afghánistánu, jež odstartovala nové kolo studené války.

Tehdejší FKS se navíc nacházela kdesi mezi Grebeníčkem juniorem a seniorem. Trvalo to několik let a francouzská demokracie nijak neutrpěla. Zato FKS od té doby neustále voličsky slábne. Tento pokles vyvrcholil historickou ostudou při posledních prezidentských volbách, kdy kandidát komunistů dostal méně hlasů než kandidát trockistů.

Vidina komunistů ve vládě je pro mnohé děsivá. Já naopak doufám, že se naplní co nejdříve, protože je to jediná rozumná cesta k omezení jejich vlivu. Posunu k totalitě se neobávám -- rozhodně ne takového, který by nehrozil i bez KSČM. Radikální antikomunisté dnes připomínají dona Quiota. Srovnání s rytířem marně bojujícím za lepší svět může ledaskomu lichotit. Zapomíná se, že Cervantesův hrdina nebojoval s větrnými mlýny, ale s obry. A že jeho porážky nebyly důsledkem rytířovy slabosti, ale neexistence viděných nepřátel. Osobně spíš oceňuji ty, kteří bojují s reálně existujícími démony. Těch je totiž také dost.