Nuže, dělí se na dvě prosté kategorie: kupec a kupec v uvozovkách. Kupec bez uvozovek chce něco koupit. Až na to, že je to velmi, velmi vzácný druh, není na něm z fejetonistického hlediska vůbec nic zajímavého.

Zato verze v uvozovkách nemá v úmyslu koupit nic, z nějakého důvodu, nám ostatním těžko pochopitelného, však vždycky předstírá, že ano. Je velmi obtížné rozeznat, zejména zpočátku, zda je ten sympatický klient klientem v uvozovkách či nikoli a někdy to trvá velmi dlouho - často zejména proto, že si toužebně přejete, aby dotyčný byl skutečně kupec a proboha bez uvozovek. Zpočátku totiž vystupují naprosto stejně.

Zpravidla jejich skutečnou podstatu poznáte až druhý či třetí den, podobně jako u balených sýrů. Kupec uměleckého díla, ať už v uvozovkách nebo bez, si vás většinou nachází sám, objeví se například na vernisáži, prohlédne si vystavené práce a je viditelně nadšen. Usrkává víno (vaše), ukousne chlebíčku (vašeho) a stále se vrací k některým obrazům (vašim). Obchází je a tváří se mlsně.

Nadšeně si pak nechá rezervovat hned tři. Jeden stojí padesát tisíc. Časem se naučíte už v tomto okamžiku zpozornět. To není kupec, to nastoupily uvozovky.

To je málo, soudí kupec uvozovkách. Jakmile někdo plácne něco takového, máte ho vyhodit, ale poraďte to nadšenému, chudému a začínajícímu galeristovi!

Pseudokupec obchází ty obrazy. Krásně o nich mluví, hlas se mu lehce třese. Nesmírně se mu líbí, obdivuje je, připomínají mu jeho dětství, dospívání a první lásku. Vyrostl totiž přesně na takovém předměstí, jaké ten malíř maluje. Musí mít všechny tři, jeden mu nestačí. Teprve všechny tři vedle sebe ty obrazy vypovídají, co mají vypovědět. Srovnává je s nějakým světovým velikánem, kterého neprodáváte, samozřejmě, s Picassem, Dalím, Vermeerem nebo Jiřím Davidem.

Samozřejmě tento potenciální kupec u sebe nemá peníze, tedy ne tolik, aby si mohl obrazy hned koupit, nenosí -- až potud logicky -- u sebe sto padesát tisíc. Proto vám nechá svou vizitku a navrhne, že vám hned zítra složí dvoutřetinovou zálohu. Řeknete, že stačí třetinová záloha, ale to on odmítne, ale kdepak, to by bylo neseriózní. Nene, dvě třetiny vám dá hned zítra a zbytek při odběru.

Ještě se s vámi jednou napije vašeho vína, ukáže ty "své" obrazy každému, kdo je ochoten vyslechnout, kam všude si je doma hodlá pověsit, na rozloučenou všechny tři malby políbí a pak už, bohužel, musí odejít.

Druhý den se neobjeví, třetí den taky ne, pak zavoláte a na tom čísle, které vám dal, je jenom jeho stará matka, která o ničem neví, ví toliko, že syn odjel na tři týdny do Ostravy nebo Londýna, v horším případě žádného syna nemá.

Kolega mne poučil, jak kupce v uvozovkách jednoduše odehnat: nechci dvoutřetinovou zálohu zítra, stačí, když tu necháte tisícovku, kterou, jak vidím, u sebe máte, ale hned.

Kupec v uvozovkách pak viditelně ochladne, někdy se i urazí, ale ušetříte si čas. Jeden takový se u nás ale objevoval i nadále, ještě nejméně pětkrát, asi dvakrát naznačil, že by si vzal těch tisíc korun a druhý den přinesl těch tři sta tisíc pro malíře a vždycky předvedl tytéž paví tance, snad v naději, že si tu hru konečně zahrajeme.

Zlikvidoval jsem ho nakonec jednoduchým , že jsem ho seznámil s malířem - autorem těch obrazů osobně a tomu malíři jsem předtím řekl, že tento pán jeho obrazy rozhodně chce, touží po nich a miluje je, nechce se mu ale platit galerijní přirážku.

Protože si vážím malířova umění a kupcova zápalu, řekl jsem s tremolem v hlase a se slzami v očích, že galerijní přirážky se zříkám a ať si to dohodnou sami. Před duchovním zrakem malířovým vytanulo tři sta tisíc, byl nadšen a zlíbal mě, zatímco kupec znervózněl, na čele mu vyrazily krůpěje potu a vyhlížel tak, jak si představuji, že vypadal Heinrich Himmler, když prvního amerického vojáka napadlo, že ten německý voják, jehož doklady právě kontroluje, je nějak moc podobný Reichsführerovi SS.

Ubohý pseudokupec se podíval na hodinky, zakoktal cosi o nemocné tetě a odkvapil. Malíř mi ještě jednou poděkoval a věnoval mi jednu starší, jen docela málo rozmazanou kresbu.

Od té chvíle byl od kupce v uvozovkách pokoj, protože malíř mu denně telefonoval, číhal na jeho manželku před domem a začal ho navštěvovat. Nakonec umělec kupce udeřil baseballovou pálkou, kupec umělce postřelil legálně drženou zbraní, oba byli zatčeni, odsouzeni a uvězněni. Dlouho jsem neměl větší radost, přiznám se. Jen by mě zajímalo, zda také seděli ve stejné cele... To by bylo milé.

Čert ví, proč pseudokupci utrácejí svůj i váš čas a proč tráví hodiny a hodiny vyjednáváním koupí, které nemají ani omylem, ani na zlomek sekundy v úmyslu uskutečnit. Našel jsem jediné vysvětlení -- činí to z touhy po velikosti, ze snu, z touhy být na chvíli Vincencem Kramářem a Peggy Guggenheimovou, aspoň na zlomek sekundy, na jedinou prchavou chvíli zahlédnout ve vašich očích záblesk radosti a cítit u srdce závan mecenášské ušlechtilosti, jež prý je něco jako spirituální orgasmus...

No, nekopli byste je do p.....?[1]

Footnote:

[1] Prdel - sprosté české slovo