Průběh dalších let vyvolal nejprve podiv, potom skepsi, nyní se zdá být ve věci jasno: s morálkou v politice to nevypadá nijak růžově, "privatizace" státního majetku si vskutku zasloužila svůj název a právo, ten zpočátku tak opěvovaný nosný trám demokratického státu, se podle potřeby mění v ohebný prut.

Půl roku poté co jsme se stali neoficiálním členem "koalice ochotných" a obešli tak mezinárodní právo, zažil parlament ČR debatu o vyslání našich vojáků do Iráku. Ta skončila úspěchem vlády, dlužno dodat že díky podpoře ODS. A tak zbývá zamyslet se nad tím, co bude těch 150 českých hochů v mundůru znamenat pro Irák a co pro nás samotné.

I nepříliš vojensky kovanému občanovi musí být jasné, že se jedná především o symbolický čin. V praxi ani tak nejde o účinnou pomoc v terénu, na to je jednotka příliš malá, nýbrž o dodatečnou politickou legitimaci útoku na tuto zemi a následného setrvávání okupační moci. Válečná operace byla ovšem jasným porušením mezinárodního práva a navíc celkový vývoj jen potvrzuje, že Američané a jejich spojenci nejsou v Iráku vítáni. Toto je reálná situace, ve které se Česko po jejich boku angažuje.

Pravděpodobně má náš minikontingent za úkol zajistit u Američanů vstupenku českým firmám. Jakési symbolické zařazení do fronty na odpadky, které americké firmy přenechají jiným -- odrobinky z plánované miliardové hostiny jako nutná odměna císaře za politickou podporu vazala. Jak plané mohou ovšem takové naděje být ukázal hospodářský debakl britských firem při rozdělování kuvajtských zakázek v letech 91/92: Velký bratr jim tehdy přiřknul pouhá 4%.

A tak je docela možné, že místo tučných iráckých prebend skutečně zbude pouze otázka co tento krok znamená pro naše právní vědomí. Domyslíme-li rozhodnutí Sněmovny i Senátu až do samého konce, potom dostane odpověď na ni nadmíru trpkou příchuť.

Jedno ze zásadních pravidel demokracie, možná to nejdůležitější, praví, že právo nepodléhá politice, nýbrž tvoří její kompetenční rámec. Jinými slovy -- politická moc musí respektovat platné právo. To není samozřejmě neměnné a již vůbec ne věčné, nicméně to, co demokracii odlišuje -- respektive mělo by odlišovat -- od diktát všech barev a všeho druhu je zásada, že platný právní řád se dá prostřednictvím politické vůle většiny či v rámci dosaženého konsenzu změnit, nikoliv však obcházet nebo polibosti zavrhnout či naopak uplatnit. Bez respektování závaznosti platného práva, ať již národního či mezinárodního, není demokracie.

A tak by nám všem mělo zamrazit v zádech, když se zamyslíme nad tím, že proti vyslání vojáků hlasovali v Poslanecké sněmovně jen komunisté, tři lidovci a čtyři sociální demokraté. A je až neuvěřitelné, že poslanec Sněmovny -- o Senátu, "pojistce" české demokracie, raději ani nemluvit -- který právní aspekt zdůraznil a řekl, že pokud byla válka protiprávní, musí tím logicky být i následná okupace i účast na ní, vyvolal největší negativní ohlas. Je otázkou, zda poslanci KSČM hlasovali proti z důvodu, který uvedl poslanec Koudelka a nebo zda byli prostě "v opozici". Skutečnost, že drtivá většina poslanců, kteří se považují za budovatele právního státu, je schopna právo takovýmto způsobem ignorovat, je napováženou. V konečném resumé jde o to, zda máme úmysl demokracii praktikovat či si na ni hrát. V této zkoušce obstáli jednotlivci, Parlament jako celek nikoliv.

Zdroj: 4D