Na papíře je dnes Británie vzdělaná daleko více než kdy předtím. Trh knih a umění je v rozkvětu. Nové technologie a nové divácké obce zmnohonásobují příležitost pro tvůrčí způsob ke skutečnosti. Je tedy představa zpitomělé Británie mýtem nebo realitou? A i kdyby se Britové zajímali jen o bulvární zábavu, co je na tom špatného?

Prý je podstatou všeho zla školství. Podle jendoho diskutujícího se britské školy nevěnují pěstování kulturního povědomí u žáků. Kromě toho, podle Richarda Casebyho, ředitele týdeníku The Sunday Times, se školy na všech stupních nyní prý "bojí poukázat na rozdíl mezi prostředností a vynikající kvalitou". Není tedy prý divu, že všechno končí na úrovni nejnižšího společného jmenovatele.

Potřebujeme inteligentní kriticky uvědomělé občany a spotřebitele, kteří budou schopni prohlédnout mediální manipulaci. Sdělovací prostředky přitom mají možnost lidi vzdělávat. Podle některých lidí je to jejich povinností. Bývalá britská ministryně školství Estelle Morrisová sdílí názor, že média mají povinnost vzdělávat. A taky to mnohdy dělají: na televizním okruhu BBC 2 nyní běží pořad The Big Read (Velké čtení) a to podle Morrisové vede televizní diváky velmi úspěšně ke knihám. Přestože je to televizní formát, který používá i pokleslých metod, zjišťuje například , co je v Británii nejpopulárnější kniha, prostřednictvím rozhovorů s celebritami a hlasováním televizních diváků.

Tim Gardam, vedoucí pracovník komerční kulturní televize Channel Four, je přesvědčen, že po ukončení studené války došlo k podstatnému posunu hodnot u nejmladší generace. "Začátkem devadesátých let jsme totiž vstoupili do období, kdy neexistovaly žádné hranice, to, co lidi dělali, nemohlo mít žádné vážné následky. Vedlo to k obrovské explozi hedonistické energie ve společnosti, což byl pro ty lidi, kteří zažili napětí a tvrdé rozhodování předchozích padesáti let, znepokojující a iritující," uvedl Gardam.

Po ukončení studené války už podle Gardama nebylo zapotřebí ideologie, a tak ve společnosti převládla posedlost celebritami a slávou, protože už neexistovalo nic jiného, co by se mohlo stát protiváhou. Lidi se přestali zajímat o politiku a zajímají se už jen o slávu.

Jane Rootová, ředitelka kulturního veřejnoprávního okruhu BBC 2, se domnívá, že ke změnám dochází také, protože se v dnešní době začaly navzájem mísit dosud oddělené společenské třídy. Jenže, namítla Beverly Skeggsová, profesorka sociologie na Manchester University, televize vytváří jen stereotypní obrazy lidí, které jsou zjednodušené a nemají nic společného s realitou. Vysílá se prý obrovské množství pořadů, jejichž účelem je lidi ponížit. Podle Skeggsové jsou nyní sdělovací prostředky posedlé vizualizací dělnické třídy a všech podrobností o jejím životě, do nejmenších detailů.

Jenže lidé ze sebe dělají před televizními kamerami pitomce dobrovolně. Tyto moderní freak shows, televizní "galerie zrůd", ale možná nejsou tak hloupé, jak se zdají. Reality Television je společenskou satirou pro nynější beztřídní věk - zesměšňováni jsou všichni.

Přitom dnes existuje obrovské množství nejrůznějších způsobů, jak se šíří kultura. V autobuse slyšíte předehru Vilém Tell z vyzvánějících mobilních telefonů, argumentoval jeden diskutující. Klasická hudba v této formě je dnes přístupná všem. Lidi o to projevují zájem, ale přitom nechodí do divadla nebo na koncerty. Stávají se spotřebiteli kultury jinak.

Klasická hudba z mobilních telefonů, to možná není ten nejlepší příklad kultury, ale je pravda, že dnes existuje spousta nejrůznějších metod, jak mají lidé přístup ke kultuře. I když je zdánlivě společnost zahlcována bulvární nekulturou, zároveň je v ní k dispozici i kultura - v digitální televizi si můžete pustit klasické filmy anebo intelektuální pořady, na cédéčkách klasickou hudbu, nebo třeba namluvenou literaturu. Jen snobové si v rádiu a v televizi neustále stěžují, že se kultura v médiích zprimitivňuje.

Tim Gardam z Channel Four ovšem poukazuje na to, že rostoucí množství kulturních alternativ může být nepřítelem skutečné kvality. Namísto toho, aby se tím rozšiřoval vkus a rozrůzňovaly zážitky veřejnosti, podporuje to zvyklost přeskakovat z kanálu na kanál anebo naopak v chaosu všech možností zůstávat u toho, co už známe. A fragmentace televizního vysílání vede k rozmělňování zdrojů. Největším nebezpečím digitálního televizního vysílání je to, že vznikne obrovský tlak, aby všechny nové televizní okruhy vydělávaly.

Diskuse o tom, zda volný trh snižuje úroveň sdělovacích prostředků, je v ohnisku debat o kulturní politice v Británii, debat o tom, zda je záhodno dotovat veřejnoprávní televizi a esoterickou kulturu. Je například možné, aby vydávání stále většího množství knih řádně sloužilo poptávce, která zůstává víceméně stejná, aniž by přitom nedošlo k poklesu kvality?

Podle Victorie Barnsleyové, generální ředitelky nakladatelství HarperCollins, jsou motivována nakladatelství nejen touhou vydělávat peníze, ale zároveň mají pocit, že plní důležitou kulturní roli.

Potíž je, že trh nemůže lidi vzdělávat, protože jim nemůže dát to, o čem dosud nevědí, že to chtějí. Téměř dvě třetiny britské populace nikdy nechodí do galerií. Jenže jakou cenu má tedy financovat muzea a galerie, když většina lidí vystavované umělecké předměty nikdy neuvidí?

Podle Gardama probíhá nyní v televizi komerčně závod o to najít inteligentního diváka. Zadavatelé reklamy ho teď hledají velmi těžko, a tak se zaměřují obecně na tzv. "tržního diváka", to je přece jen však divák z nejbohatších a nejvzdělanějších vrstev společnosti, z takzvaných vrstev ABC1, a na mladší diváky. Ukazuje se tedy, že sociální angažmá a komerční zisky jdou ruku v ruce. Televizní stanice, která by se snažila diváka jen ohloupit bulvárními hloupostmi, podle Gardama udělá bankrot. Avšak na druhé straně existují oblasti, které trh nedokáže obsloužit. Některé náměty - včetně kultury - jsou takové, že pro ně nikdy nebude dostatečně velká divácká obec, aby to ospravedlnilo rozsáhlé investice do těchto programových oblastí.

S tím nesouhlasila Jane Rootová, šéfka britské kulturní televizní stanice BBC 2. Poukázala na to, že před několika lety si televizní pracovníci mysleli, že není možné získat velkou sledovanost pro pořady o historii. Dokumentární seriál Coloseum měl však nyní sledovanost devět milionů diváků. Podle Rootové mohou mít podobný úspěch i jiné kulturní či vědecké pořady. To, zda dosáhne nějaký pořad vysoké sledovanosti, není dáno jeho tématem, ale je to dáno tím, jak kvalitně a jak tvůrčím způsobem je ten pořad natočen. Rootová se domnívá, že žijeme v současnosti v době, kdy je v kultuře více energie než za mnoho posledních let. Být v programové skladbě odvážný, k tomu je zapotřebí peněz a rozhodnosti realizovat opravdu velké projekty. Ale jde to, tvrdí ředitelka.

Gardam: Za posledních cca patnáct let se v Británii podstatně změnil postoj vůči kultuře. Na jedné straně získalo mnoho lidí pocit, že se mohou zajímat o to, o co chtějí, a skutečně se o to, co si vybrali, zajímají na sto procent. V tomto smyslu se lidi dnes daleko aktivněji podílejí na televizních pořadech a na tom, co jim televizní pořady sdělují o současné společnosti než dříve. Uvádí-li v televizi dokumentární pořad známý vědec, zjišťujeme, že po odvysílání pořadu chtějí s tím vědcem na internetu dál o tématu diskutovat tisíce lidí. V tomto smyslu nabízí televize možnost intelektuální participace velmi demokratickým způsobem - toto se v posledních letech silně změnilo.

Moderátor pořad "Analysis" uzavřel: Je povzbuzující, že kritikové a strážci úrovně ve sdělovacích prostředcích znovu získali důvěru ve veřejnost . Uvědomují si však nyní konečně, že lidi chtějí mít ze vzdělávání prospěch a z kultury potěšení . Lidi chtějí sledovat náročnou televizi, chodit do zajímavých galerií a číst intelektuálně stimulativní knihy. Ti, kdo se rozhodnou zprimitivnit úroveň obsahu médií, ohrozí své podnikatelské příjmy.

Možná by se lidi neměli stavět se snobskou arogancí k pořadům či novinám, které se líbí jiným lidem. Slyšíme pořád mnoho o povinnostech sdělovacích prostředků občany vychovávat a poskytovat jim veřejnou službu. Ale jejich základní povinností přece je dělat to, co dělají dobře. A součástí toho je i odpočinková televize, bulvární trivia, lidová literatura, populární kultura.