APRA, jak sis tato zájmová skupina říká, se již léta pokouší omezit svobodný rozvoj této komunikační multidisciplíny a přístup jiných při soutěžích o zakázky. Radí korporacím, jak si mají vybrat tu či onu členskou organizaci, určuje témata k obecné diskusi v oboru, organizuje edukační činnost a rozdává o tom diplomy a potvrzení, lobuje ve státní správě, pověřuje sama sebe zastupováním české školy public relations v nadnárodních asociacích.

Má k tomu ještě jeden dobrý důvod, tím je rozdělení si chudobného českého trhu v oblasti vztahů k veřejnosti. Tu a tam se pokouší definovat pravidla pro tuto činnost, opíraje se pokrytecky o tzv. Římskou chartu, což je v podstatě jeden z oněch standardů.

Výsledek je chabý a neměřitelný, neboť málokdo z jejích členů, agentur, tyto zásady dodržuje. Povědomí českých firem či médií o této komunikační disciplíně se příliš nezvyšuje, o čemž nakonec svědčí i článek redaktora Britských listů. Standardy není třeba zvyšovat, postačuje je ctít. Jediným skutečným přínosem APRA je snaha o certifikaci, konkrétně řízení jakosti při poskytování této služby veřejnosti. Tak, aby se v tom laici, i pan Kotrba, mohli fundovaně orientovat.

Public relations se bohužel stále pohybují v rovině tajemného marketingu, a na některých českých vysokých školách jsou PR řazena dokonce do marketingového mixu. Pan Čulík je řadí do propagandy ZDE, jednoho z mála využívaných nástrojů externích PR.

V demokratické společnosti je totiž tento nástroj skoro nepoužitelný. PR poradci, stejně jako jejich kolegové "in house", tápou mezi nebem a zemí, neschopni nabídnout svým klientům profesionální služby, s měřitelnými parametry, či seriózní vyúčtování.

Zakladatelé anglosaské školy se obracejí v hrobě, čeští novináři si nasazují před PR poradci plynové masky, redaktoři Britských listů nechápou elementární podstatu tohoto oboru. Smutné. A protože se v českých vodách PR pohybuje velká skupina bývalých či současných novinářů, je zapotřebí kultivovat nejen samotná PR. Já s nimi vřele souhlasím, jen se obávám, že o této činnosti máme každý odlišnou představu. Kotrba i Vítek s Raimondovou dospěli ke stejnému zjištění, totiž že něco není v pořádku, proto tolik síry na obou stranách.

Potrefená husa APRA nejvíc kejhá a "laik" Kotrba se pokouší nasadit public relations oslí hlavu. Jeho snaha je však marná, PR tady byla, jsou a budou. Napsal jsem mu to, a očekávám napjatě jeho odpověď. Disciplína stará více než 4000 let prožívá právě teď a právě tady, v nové Evropě, svůj mimořádný rozmach. Ve Spojených státech dokonce vede v žebříčku dynamiky rozvoje, před bankami, pojišťovnami a firmami z IT. Zná ji každý student, manažer, novinář i politik.

Některé nástroje PR, jako např. internet relations, lobbying či media relations hýbou denně kapitálovými trhy na celém světě. Média a public relations jsou na společné lodi, obě skupiny usilují o komunikaci s veřejností a ovlivnění jejích názorů i postojů ke konkrétním společenským tématům. Ta však do médií vnášejí jen a pouze zájmové a vlivové skupiny, sama média nejsou s to ovlivnit veřejné mínění výrazným způsobem.

Proto právě veřejnoprávní média plní úlohu zcela nezastupitelnou, informační, a jejich nezávislost je alfou i omegou existence public relations. Ostatní jsou vždy závislí, kupříkladu na penězích vydavatelů nebo prostě svém světonázoru. Jakékoliv komerční prezentace do veřejnoprávních médií rozhodně nepatří a lidé z těchto médií zase nepatří do PR, to je doména těch druhých - komerčních. Totéž platí o akademické půdě. Nakonec, česká legislativa to ani neumožňuje. Co se stane, když je toto pravidlo porušováno jsme viděli všichni v České televizi, přesněji řečeno neviděli, protože černá obrazovka ke koukání moc nebyla. Střet zájmových a vlivových skupin a jejich nekomunikace byla skutečnou příčinou tzv. televizní krize.

Nedostatek komunikačních dovedností, mezi něž bezesporu public relations patří, způsobuje "srdeční zástavu" u celé společnosti, a nenavozuje atmosféru tolerance a skutečného porozumění. Sladění zájmů všech ekonomicky aktivních s těmi ekonomicky pasivními může zajistit také nastolení všech axiomů environmentální politiky, proto je úloha public relations nezastupitelná. Můžeme proti tomu protestovat, nesouhlasit s tím, ale to je tak vše, co s tím můžeme skutečně učinit.