•••••

Aby to moje svědectví bylo uspořádané, začínám příchodem otce do Děčína a ze vzpomínek na jeho vyprávění, doplněné ještě vzpomínkami jeho žijícího dosud bratra Jana, kterému bude letos 92 let. (1998).

Otec Václav Kubát se narodil v roce 1889 a matka Anna v roce 1897, oba v Šejdorfu, později přejmenováno na Okrouhlička, dříve okres Německý, nyní Havlíčkův Brod. Po ukončení základního vzdělání šel otec do učení a u německého mistra u Jihlavy se vyučil obuvníkem.

Do prvé světové války musel otec rovněž v roce 1914 narukovat, odvelen pak byl na frontu do Itálie. Raněn sice nebyl ale dostal nějakou nakažlivou nemoc, vysoké teploty, lékaři mysleli, že zemře a přesto, že celou dobu nemoci musel ležet na zemi, díky svému neobyčejnému jinak zdraví vše přežil a domů se z té války vrátil.

Doma však, v Šejdorfu, žádná práce nebyla a tak se spolu s bratrem Janem a dalšími třemi odtud vydali hledat práci do Děčína. V domě kde se jim podařilo získat byt, bydlel otec nahoře v jedné menší světnici s nějakým panem Duškem a dole pak strýc Jan a ti 3 další muži. Ten dům stál někde naproti hotelu Praha a ten byl spolu s hospodou Čechoslovák (Český dům), jediné české zařízení v tomto městě v roce 1925. Strýc vyprávěl, že ani zde nebylo lehké najít nějakou práci, dělali zde vše možné, začínali vždy znova a teprve v roce 1927 se jim podařilo zde sehnat práci u ČSD jako smluvní zaměstnanci.

Moji rodiče měli svatbu na Vysočině u mé matky v září 1929, ale protože otec neměl byt, o byty tam byla veliká nouze, odjel do Děčína sám, bez matky. Já jsem se narodila proto na Vysočině v roce 1930, další sourozence nemám.

Teprve potom, když se otci podařilo sehnat vlastní byt na Starém Městě o dvou místnostech, to mi bylo 9 měsíců, tak jsme se tam rovněž s matkou přestěhovaly. Bydleli jsme zde mezi Němci, pro otce to problém nebyl, to proto, že se původně u toho německého mistra německy naučil, ale matka neuměla ani slovo.

To zaměstnání, jako smluvního zaměstnance, nebylo trvalé a tak když za ním přišel předák s návrhem, že chce-li mít stálou práci na dráze, že musí vstoupit do strany železničářů, za tu označil Čsl. stranu socialistickou. Tuto výzvu otec uposlechl a o nic se dále nestaral. Za 14 dní nato dostal přidělen drážní byt v ulici Luční v Děčíně, ve 3. patře. V tomto domě bydlelo celkem 17 partají, z těch si pamatuji Pithartovy, Vítkovy a Kadlecovy, paní byla Němka, ale držela s Čechy. Dole ještě bydleli Šemberovi, ostatní si již nepamatuji.

Otec zde tenkráte sloužil u ČSD jako skladník na dnešním Východním nádraží, otci jsem sem donášela i obědy. Rodiče byli již starší a tak se spíše zde zúčastňovali různých oslav a veřejných akcí. Pamatuji se na národní pouť na nedalekém sokolském hřišti Na Slovance, to byl svátek Čechů, tančila se tam i Beseda v krásných krojích, všude plno Čechů. Brzy na to ale bylo po radosti, šířily se zprávy, že nás Čechy vyženou do vnitrozemí, to veselé nebylo.

Do školy jsem začala chodit do nové české na Kamenické ulici, ale pouhé dva roky, do roku 1938. To nás zde již napadali němečtí mladíci, jednou nás zachránili naši vojáci. Ještě dnes vidím ty jejich nenávistné pohledy, kdy nám nadávali do českých cikánů a parchantů a v ruce při tom drželi nože, dýky. Tak tomu bylo rovněž, když jsem šla s rodiči k nějakým volbám.

Vše zde původně začínalo v napjatém tichu, Němci se chovali nenápadně, ale ve skutečnosti to všude kolem vřelo. Hitlerjugend (SdP) cvičila své pochody s těmi bubínky, píšťalami a zvony nahoře nad tratí v místech, kde dříve býval ten hřbitůvek. Po ulicích jezdila auta s příslušníky FS v jejich hnědých košilích a čepicích.

Oslava 1. 5. 1938 se stala manifestací jejich hnutí, na kterou henleinovci svezli ze širokého okolí tisíce jejich stoupenců, kteří zde provolávali slávu Hitlerovi, celé město bylo zaplaveno jejich prapory s hákovými kříži, dlouhými dolů i přes několik pater, až na zem. Obrovský jejich průvod šel z Podmokel do Děčína hlavní třídou, vesele se hajlovalo a Češi se v ústraní báli, že by mohlo dojít ke střetnutí.

Český průvod naproti tomu byl nucen procházet městem v jiném čase a také navíc jen postranními ulicemi, aby nedošlo k prudkým střetům.

Tato doba byla plna hrůzy a strachu, co bude ještě následovat.

V českých domech, tedy i v tom našem, drželi již celý měsíc muži hlídky ve dne v noci. To se v noci raději na chodbách nesvítilo, aby Němci nenapadli dům. Zprávy z hranic od finanční stráže informovaly české obyvatelstvo o pohybu Němců na hranicích, vypadalo to již na válku.

Tak to tady bylo za prvé republiky! Němci řádili po svém a Češi zde se krčili strachy, navíc nesměli ani zasáhnout!

Na jaře, když skončily úpravy elektriky v domě, bylo všude vymalováno a na zahrádkách se pak sklízela úroda. Také jsme měli svou zahrádku s chatičkou za Dolním nádražím a zde si společně pochutnávali na úrodě. Také se zavařovalo, dělaly zásoby na zimu. Sklepy se plnily naloženými vajíčky, nakrouhaným zelím, okurkami, červenou řepou, rajčata, švestky, v písku ve sklepě založená zelenina, brambory, vyškvařené máslo a sádlo, pytel mouky a rýže ze Slovenska, kde byly levnější a ty marmelády a ovoce.

V tu noc po podepsání v Mnichově jsme s matkou, ještě ve 2 hodiny v noci utíkaly k nádraží, všechno jsme zde zanechaly a utíkaly jako žebráci, jen trochu teplého čaje v termosce a oblečení, co jsme měly na sobě. Z toho našeho domu utekli všichni, byl to strašný zmatek, žádná rodina z domu zde nezůstala. S námi odtud utíkaly i rodiny finančníků, ti byli v pyžamech. Lidé se chovali dle svých možností, nebyl čas se s někým radit, utíkali všichni, lidé se rozutekli a již se neshledali. Byli s námi tehdy i lidé, kteří žádné příbuzné ve vnitrozemí neměli, nevěděli kam utíkat!

Přesto, že můj otec nebyl pro svůj vysoký věk mobilizován, musel zde v těch kritických dnech zůstat ve službě spolu s dalšími v době, když jsme s matkou odtud již uprchly. A tak ti, co zatím museli zůstat s otcem, spali v našem bytě pohromadě a na svou ochranu měli pouze sekyrky ze sklepa.

My jsme se s matkou do toho Šejdorfu (Německý Brod) sice dostaly, ale stály jsme na náměstí jako žebráci, matka plakala, neměly jsme kam hlavu složit. Když jsme odjížděly nebyl čas na nějaké balení, vše tam zůstalo. Jistě si Němky které otvíraly náš byt musely připadat jako v ráji, protože české ženy byly hospodyně.

Otec za námi přijel na Vysočinu zřejmě asi 3. 10. 1938, protože za 3 hodiny, co z Děčína odjeli poslední železničáři, obsadilo Děčín německé vojsko.

Rodiče se těžko vyrovnávali se situací, nebylo kde bydlet, scházelo topivo a všechno ostatní. Naši rodinu to poznamenalo na celý život! O všechno jsme přišli a bez náhrady. Pro nic jsme se zpět nevraceli, matka měla strach, asi se všechno tam rozkradlo, žádné zprávy a dokumenty nemáme. A při tom lidé ve vnitrozemí ještě všechno nechápali a divili se, proč utíkáte - co se vlastně děje?

Rodiče bydleli v malé studené komůrce u bratra matky, ten se nás původně ujal, potom jsme bydleli pár měsíců u starého mládence, za nejhorších podmínek.

Otec byl služebně přikázán jako zaměstnanec ČSD do Německého Brodu a do zaměstnání musel denně docházet pěšky, těch 10 km ráno tam a večer zpátky.

Matka vypomáhala u bratra a švagrové od rána do noci na poli a ve chlévě a to proto, že nám poskytli střechu nad hlavou. Sami neměli nic, čím by nám mohli jinak pomoci. To co jsme prožívali, prožíval i bratr otce Jan Kubát, zaměstnaný u ČSD v Rumburku a to ještě za horších podmínek. Tam se území zabíralo dříve než v Děčíně a tak nestačil vůbec utéci. Němci jej spolu s dalšími českými muži odvezli do Magdeburku, kde byli několik dní zavřeni. Teta jako mladá z toho do rána zešedivěla.

Když se rodičům naskytla příležitost, vlastně to byla jediná možnost jak se domoci bydlení, začali stavět vlastní dům ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu. Zuřila válka a naše rodina měla plno dluhů a nebylo co jíst, každá koruna šla na barák. Matka to odnesla na zdraví, to málo co bylo dala nám a na ní nezbývalo.

Když jsme z Děčína utekli, tak jsem chodila do školy zde v Šejdorfu, odtud pak do 4. a 5. třídy, včetně na měšťanku jsem dojížděla do Havlíčkova Brodu. Po ukončení školní docházky jsem šla do učení v módním salonu jako dámská krejčová a také chodila do učňovské školy. Zde jsem se také v roce 1951 provdala, manžel František, z Antonínova Dolu se takto přiženil k nám do našeho domu. Máme dva syny kteří zde žijí rovněž se svými rodinami.

Jak jsem vše vylíčila, nemohu mít ani žádné památky na Děčín, vždyť jsme tam tenkráte všechno nechali. Nic se o nás neslyší v rádiu nebo v televizi. Je to smutné, že dnes slovo vlastenec, je něco jako nebezpečný člověk, ale kam to povede?

Dopisy, záznam leden 1998

M. K. (Kubátová), dříve Děčín