Navzdory porušování základních konzervativních tržních principů zůstává Volkswagen největším evropským výrobcem automobilů a od roku 1993 zvýšil svůj podíl na trhu od roku 1993 ze 16 na 19 procent - většinou na úkor automobilek Ford a General Motors. Je to nejmezinárodnější automobilka na světě. Jeho nové značky automobilů jsou závistí jeho soupeřů. Technologie a inovace automobilů Volkswagen jsou daleko před jeho americkými soupeři. Avšak podle amerických konzervativců by to tak nemělo být. Volkswagen by měl bankrotovat.

Vezměte si také finskou firmu Nokia, což je čelný světový výrobce mobilních telefonů. To je další korporace, která by neměla existovat, která se odvážila postavit se proti principům kapitalismu, jak je hlásají ideologové kultury podnikání. Původně to byl zpracovatel dřeva a výrobce holinek. V roce 1990 začal mít obavy, jak to dopadne s jeho hlavním trhem, kam Nokia dodávala toaletní papír - Sovětským svazem. Vysoká míra finských daní měla být pro tuto firmu obrovskou překážkou a mocné odbory, fungující v tomto podniku, měly zpečetit jeho osud. Téměř polovina z 60 000 globálních zaměstnanců firmy Nokia pracuje v bohatém Finsku, kde dostávají vysoké mzdy a kde existují obrovské sociální dávky, financující rozsáhlý finský sociální stát. Avšak ani generální ředitel firmy Nokia nemá příliš vysoký plat: dostává 860 000 liber ročně, ředitel firmy Motorola, jejího nebližšího soupeře na trhu mobilních telefonů, vydělává více než 1,7 milionu liber ročně. Přesto si však Nokia udržela své vedoucí pracovníky, kteří vyvolali za posledních deset let fenomenální rozvoj této společnosti.

Úspěch firmy Nokia je legendární - ovládá 35 procent světového trhu, to je dvojnásobek trhu firmy Motorola - a její pověst v oblasti inovací, designu a efektivního managementu je vynikající. Avšak podle konzervativních teoretiků by něco takového vůbec nemělo existovat. Takže, co z toho vyplývá?

Americký hospodářský úspěch byl brilantní a potvrdil americkou víru, podle níž musí být základním principem hospodářské a společenské organizace svoboda.

V některých ohledech by však bylo překvapující, kdyby nebyly Spojené státy ekonomicky úspěšné. Je to kontinent 280 milionů lidí, kteří mají tentýž jazyk, tutéž vládu, jednotný trh a právní systém. Během celého dvacátého století vyrábějí americké podniky své výrobky v tak obrovském množství, jaké je v jiných zemích neznámé - a čím více vyrábějí, tím levnější je cena.

Ve skutečnosti však nejsou Spojené státy produktivnější než mnohé evropské ekonomiky. Za posledních dvacet let stoupla produktivita ve Francii, v Holandsku, v Belgii a v bývalém západním Německu do takové míry, že je nyní vyšší než v USA, protože Evropané investovali do svých podniků více a přeorganizovali své podniky efektivněji.

Hlavním důvodem je, že podnikatelská Amerika už nyní nemá tak velký zájem jako kdysi o postupné budování podniků prostřednictvím lidského kapitálu, investic a inovací. Namísto toho se snaží získávat profit finančním inženýrstvím a ždímáním kapitálu pro zisky stále tvrdším způsobem. Wall Street, americká burza, se stala pánem amerických podniků. V šedesátých letech se v Americe vyplácelo po zdanění 44 procent zisku jako dividendy; v devadesátých letech se však už vyplácelo 85 procent zisku jako dividendy: firmy se snaží uspokojit tvrdé finanční trhy.

Instituční investoři - penzijní a jiné fondy, které v Americe vlastní více než polovinu všech akcií na trhu, požadují stále větší zisky.

Problém je, že američtí konzervativní ekonomové chtějí dokázat, že trhy jsou ekonomicky a morálně nadřazeny všem jiným formám organizace. Ekonomická efektivita je pro ně založena na trvalé svobodě uzavřít co nejvýhodnější smlouvu a hned pak ještě další, pokud je ještě výhodnější: v tomto světě jde o efektivní alokaci zdrojů tím, že se zdroje kupují levně a prodávají draho.

Jenže kořenem veškerého růstu produktivity je něco jiného - to, co se děje uvnitř firmy - zejména je jím organizace lidí. Mary O'Sullivanová, která vyučuje na Insead, čelné evropské podnikatelské škole, argumentuje, že klíčem k podnikatelskému úspěchu je to, jak firmy organizují své společenské schopnosti. James C. Collins a Jerry I. Porras, čelní američtí profesoři managementu, argumentují ve své bestsellerové studii 17 vizionářských podniků obdobně. Všechny tyto podniky totiž charakterizuje jedna věc: mají organizační důvod, který je důležitější než vydělávání zisků. Mají určitý hluboký účel, kolem něhož je podnik vybudován, ten motivuje jeho zaměstnance a to pak vydělává peníze. Naproti tomu nynější organizace amerických podniků, které se snaží maximalizovat zisky za nejkratší možnou dobu, velké americké firmy ochromuje.

Ukazuje se, že evropské struktury, které američtí konzervativci kritizují, že prý jsou překážkou "podnikavosti" byly klíčovým faktorem, který Evropě umožnil dohnat Spojené státy v produktivitě a nyní se v důsledku těchto faktorů dostává Evropa do čela.

Typickým příkladem je osud firmy Boeing. V polovině šedesátých let byl její organizační důvod existence jasný. Byla to firma, která usilovala o nejvyšší možnou technologickou úroveň a snažila se vyrábět nejlepší letadla na světě - a také je vyráběla. V polovině šedesátých let zahájila firma Boeing nesmírně ambiciózní projekt - stavbu obřího letadla 747 - firma tím obrovským způsobem technologicky riskovala, málem udělala bankrot. Nakonec se riziko vyplatilo. Když z toho konečně začal mít Boeing prospěch, objevil se podnikatelský nájezdník T. Boone Pickens, apoštol jižanského syrového kapitalismu, stoupenec Ronalda Reagana, který začal dávat přednost zisku přede vším ostatním. Podobně jako jiní nájezdníci bylo jeho cílem rozčlenit velké korporace, zbavit je peněz a kapitálu ve snaze odemknout jejich "hodnotu", a tak vydělat zisky, pokud konečný prodej přinese větší množství peněz než byla původní kupní hodnota.

Pickena se sice nakonec podařilo neutralizovat, avšak Boeing byl ochromen. A v devadesátých letech bylo už cílem firmy Boeing rychle vydělávat zisky, nikoliv vyvíjet nová letadla.

Vážnější je to, že Boeing nyní není schopen konkurovat Airbusu, který nyní získává padesát procent všech objednávek na nová letadla, a to ještě před zahájením prodeje nového super letadla A 380 - což je trh, který už Airbus plně ovládá Airbus, protože Boeing už nebyl schopen vybudovat vlastní americkou verzi tohoto letadla, jak to učinil před čtyřiceti lety.

Podnik Airbus, firma, která nezávisí na kritériích ziskovosti, určovaných kapitálovými trhy, měla možnost dát přednost vyvíjení nových letadel, boji o zakázky a uspokojování zákazníků, protože nemusela veškeré úsilí věnovat vytváření zisků pro akcionáře. Organizačním důvodem existence firmy Airbus je to, co kdysi bývalo organizačním důvodem firmy Boeing: vyrábět kvalitní letadla. Podle konzervativních ekonomů by dotovaný výrobce letadel, který nepodléhá disciplíně finančních trhů a nepřátelských fúzí, měl zbankrotovat. Namísto toho se Airbus stal nejúspěšnějším výrobcem letadel na světě. Evropané na to mohou být hrdi. Mají jiný koncept podnikání než Američané. A on funguje.