7. 5. 2013 / Jan Čulík
Pan Urban je v hodnocení Margaret Thatcherové dojemný teoretik. Z jeho článku je zjevné, že o životě v Británii neví nic. Potíž je, že jeho - naprosto legitimním - úvahám chybí osobní zkušenost života v Británii. Jeho text působí logicky, jenže problém je, že lidé se logicky nechovají.
Žiju a pracuju v Británii už skoro pětatřicet let a mohu svědčit, že zdánlivě logické námitky pana Urbana vůči kritice Margaret Thatcherové jsou úplně mimo, ale zároveň musím přiznat, že nerozumím tomu, proč se především v Británii natolik uchytily autoritářské metody této značně psychopatické paní. Musím zároveň zdůraznit, že ačkoliv se Thatcherová - podle svědectví všech - vyznačovala extremní netolerancí a agresivitou (právě proto byla schopna prosazovat své názory), její vlastní politika byla v době její vlády relativně mírná.
Polovojenské autoritářské kontroly, vládu hloupých podnikatelských manažerů nad všemi sférami života, centralizaci země, čtyři miliony policejních kamer v ulicích, tresty za fotografování na veřejných místech, zákaz veřejných demonstrací, to všechno prosadili až následovníci Thatcherové, především Tony Blair.
Thatcherová pouze přinesla sémě něčeho, co začalo růst a kvést až po jejím odchodu z politiky: všeobecné prosazení principu ostrých loktů a vládu sociopatů na všech úrovních. Britské univerzity začaly být likvidovány papírovacím terorem a manažerskou diktaturou dlouho po odchodu Thatcherové do důchodu, i když principy nového systému - KPIs - ničivé "Key Performance Indicators", jimiž je nyní podle hrubého hodnocení excelových tabulek evaluován každý zaměstnanec státní správy - principy převzaté z USA koncem osmdesátých let, začaly ničit státní a polostátní instituce v Británii teprve až za Blaira a dalších.
K tomu: "New York Review of Books: Britské univerzity v ohrožení - Byl zaveden ničivý manažerský systém, jemuž se asi neubrání ani vysoké školy v ČR" ZDE
Bylo skutečně nutné, aby rektoři britských univerzit, včetně rektora univerzity v Glasgow, začali dostávat plat ve výši devíti milionů korun ročně, což způsobuje, že si o sobě začali myslet, že jsou to nadlidi, kteří už nemusejí poslouchat normální smrtelníky, takže dělají při rozhodování chyby? Bylo skutečně nutné, aby byly VEŠKERÉ SFÉRY ŽIVOTA podřízeny opravdu primitivnímu manažerskému principu?
S kolegy odborníky na středovýchodní Evropu a na bývalý komunistický blok jen zíráme a nevěříme vlastním očím. Britové, kteří samozřejmě o životě za komunismu nevědí naprosto nic, podvědomě napodobují totalitní komunistické praktiky, od udávání, přes komplexní hodnocení, až po přidržování se doporučované ideologie. Smutný pohled je i na britské kolegy, kteří se hrbí a podlézají mocným úplně stejně, jak to činili během čistek v pookupační kocovině v letech 1969-1970 Čechoslováci.
Je to skoro mystická věc: jakoby to dokazovalo, že lidé mají v sobě vrozenou tendenci k totalitě a poté, co se totalitní systém rozložil ve východní Evropě, jeho rysy (zatím mírnější, ale přesto velmi znepokojující) se začaly objevovat v Británii. Nadšení, s nímž mnozí Britové napodobují v tomto smyslu totalitní komunismus, je mi nepochopitelný. A zárodek toho všeho je autoritářství, které zavedla do země Thatcherová a mnoha lidem se zalíbilo: ukázalo se totiž, podle jejího příkladu, že chováte-li se agresivně jako sociopat, můžete vylézt po hřbetech jiných lidí k velkému bohatství. Musíte jen být absolutně bez skrupulí.
Toto je dědictví Margaret Thatcherové. Svědčím o tom z osobní zkušenosti.
Dovoluji si zde citovat článek, který jsem publikoval před třemi nedělemi v týdeníku Literární noviny. Napsal jsem ho v neděli 14. dubna ve Vídni.