PŘÍPAD THATCHEROVÁ:

Čarodějnice zemřela. A kritici jí staví pomníky

7. 5. 2013 / Pavel Urban

Margaret Thatcherová zemřela a emoce mají pré. Někteří ji nekriticky obdivují, jiní nenávidí až za hrob. Britské listy dávají slovo především těm, kteří vypočítávají, do jakého srabu železná lady Británii dostala.

Uplynulo už více než dvacet let ode dne, kdy železná lady odstoupila a vrátila vládu do rukou rodem a duchem povolaných lépe, než jsou dcery hokynářů. Dvacet let je dost dlouhá doba, aby její nástupci napravili, co se napravit dalo.

Kupodivu se o to vůbec nepokusili a pokračovali v nastoupeném kurzu. Pokud mohu soudit, labouristické vlády po Thatcherové měly k její politice blíže, než konzervativní vlády před Thatcherovou. Úspěch, jaký se v politice hned tak nevidí.

Pro stoupence politiky MT to není problém, ale logický důsledek. Kritici by ale měli tento úspěch nějak vysvětlit. Jinak jejich odsudky vypadají jako nezamýšlené pomníky barončiných úspěchů. A to paradoxně tím víc, čím jsou pravdivější.

Za prve, takovýto přístup budí dojem, že jiná řešení buď neexistovala nebo byla ještě horší. To není jediné možné vysvětlení, proč se nikdo nepokusil o jinou cestu. Ale je nejpřirozenější. A pokud jej někdo nevyvrací, jako by ho potvrzoval. Tady nestačí jen uvést, co Thatcherová měla dělat (třeba podporovat vědu), ale je nutné vysvětlit i to, proč se o to nepokusili ani její nástupci.

Za druhé, i kdyby byla Thatcherová politickým géniem tisíciletí, takového úspěchu pouhou silou své osobnosti dosáhnout nemohla. Je jasné, že nějakým způsobem vyšla vstříc požadavkům doby. Jakým a proč se tyto požadavky objevily právě v této době? Logika kapitalismu? Ta fungovala i v dobách, kdy vznikalo to, co Thatcherová likvidovala. Že se tak stalo pod tlakem pokrokových sil ... kam a proč ty pokrokové síly zmizely?

Jednou z možných odpovědí je, že poválečné britské vlády zavedly ekonomický socialismus, protože měl podporu středních vrstev. Thatcherová se dostala k moci a socialismus zlikvidovala, protože podporu středních vrstev ztratil. Mimo jiné i díky stávkám, kterými odboráři v sedmdesátých letech znepříjemňovali život nejen britské ekonomice, ale i normálním lidem.

Tohle je jedna ze slabých stránek stoupenců třídního boje. Vnímají především "své" lidi a jejich protivníky a ignorují střední vrstvy i ostatní neutrály. Kteří často hrají roli jazýčku na váze. A zmíněným bojem mohou někdy trpět nejvíc. A když pak dojde k radikální změně vlády, spravedliví se strašně diví. Že by se jim včerejší nedostatek solidarity se širší společností vracel i s úroky, to je vůbec nenapadne. Solidarita je pro ně jednosměrnou záležitostí.

Bitvy Margaret Thatcherové jsou už dávno dobojovány. Můžeme se z nich pouze poučit, aby se podobné věci příště neopakovaly. Nebo, což je v tomto případě spíše namístě, aby už dále nepokračovaly. K tomu je nutné pochopit a pojmenovat příčiny. Moralizování na téma osobních vlastností železné lady a dopadů její politiky takovouto analýzou není. Budí ale iluzi pojmenování problémů a jako takové jejich pochopení spíš brzdí.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 7.5. 2013