Osvobození?

8. 5. 2013 / Karel Dolejší

Mohlo Československo po válce dopadnout jinak, tzn. nebýt začleněno do východního bloku závislého na Sovětech? Jak se to vezme; bylo-li na konci války obsazeno Rudou armádou, obyvatelé měli už na výběr pouze mezi dobrovolnou sovětizací a vojenským zásahem Moskvy, který by si sovětizaci tak jako tak vynutil. Beneš byl sám za války natolik prosovětský, že jakýkoliv náhlý odpor vůči Moskvě by postrádal věrohodnost a izoloval by ho. V tomto kontextu tedy bylo v podstatě jedno, jak skončily poslední "svobodné" poválečné volby. Kdyby v nich komunisté nezvítězili, stali by se vládnoucí stranou jiným způsobem. Čtěme dějiny Polska.

Odlišná situace by ale mohla nastat, pokud by vojenské mapy v závěru války vypadaly jinak. Hlavním Churchillovým úmyslem při plánování invaze do Itálie bylo předejít Sověty a obsadit tak velkou část jižní, střední a východní Evropy, jak jen bude možné. Bohužel pro Churchilla Američané považovali britské zájmy za větší problém než sovětský komunismus, takže tento plán nepodpořili a německá obrana byla překvapivě urputná. V metaforické zkratce lze tedy říci, že se o komunistické budoucnosti Československa rozhodlo už na přelomu listopadu a prosince 1943 na konferenci v Teheránu, kde Roosevelt podpořil Stalina - a s konečnou platností počátkem roku 1944 v bitvě u Monte Cassina. Vylodění ve Francii přišlo příliš pozdě a na málo vhodném místě, než aby ještě umožňovalo realizaci Churchillova záměru, i kdyby Američané změnili názor.

Zatímco hitlerovci rozdělili Československo na říšské Sudety, protektorátní Čechy a Moravu výhledově bez inteligence (s obyvatelstvem pouze do konce války vyrábějícím zbraně pro Wehrmacht a poté podle plánů vystěhovaným mimo Evropu) a satelitní klerofašistické Slovensko, Stalin ve svých plánech s Československem počítal dlouhodobě a potřeboval je. Plány na vystěhování nebo genocidu nechoval - a právě jen v tomto smyslu lze hovořit o osvobození Československa v roce 1945. Zmizela hrozba fyzické likvidace českého národa, Češi od ní byli skutečně osvobozeni (a byli také osvobozeni k odsunu...). Osvobozeni v tom smyslu, že by mohli o sobě sami rozhodovat, však nebyli ani na vteřinu. Velká část z nich to nicméně s konečnou platností pochopila teprve v srpnu 1968. Do té doby si dělali iluze. A někteří si je dělají dokonce i dlouho poté.

Vojáci Rudé armády (ale také rumunské armády), kteří v roce 1945 osvobodili výrazně větší východní část území bývalého Československa, nepochybně nebojovali a neumírali proto, že by subjektivně sdíleli ambice vládců sovětského impéria zavést v této zemi komunistické zřízení. Jejich hrdinství si zaslouží naprosto stejné ocenění jako zásluhy Američanů, kteří obsadili západní část Čech. V posledních letech ovšem došlo k dalšímu typicky českému odezdikezdismu - začaly být jednostranně připomínány zásluhy Američanů, zatímco o podílu vojáků jiných armád na osvobození země od nacismu se informuje minimálně a v některých případech se dokonce velmi necitlivě zachází s jejich památníky a hřbitovy.

Nápravu tohoto stavu dlužíme sami sobě i padlým, kteří rozhodně nezemřeli proto, že by si přáli Československo zbavit státní suverenity.

Vytisknout