13. 8. 2012 / Jan Čulík
Příspěvek pana Tůmy "Proč budu volit komunisty aneb Tahle země není pro starý" záslužně poukázal na jeden z četných závažných problémů dnešní české společnosti, totiž na hrubou diskriminaci lidí středního věku, kteří se ucházejí o zaměstnání. Vyvolal velkou pozornost a četné čtenářské reakce, protože jde zjevně o problém, kteří mnozí pociťují, ale nepíše se o něm.
Čtenářské reakce však byly mnohdy pro mě zklamáním. Namísto úvah či návrhů o tom, co konstruktivně dělat přišly povýtce ideologické reakce. Buď od lidí, kteří šmahem odmítají celý současný režim v Česku, anebo od lidí, kteří odmítají jakoukoliv kritiku. Zdá se mi to oboje dost zaslepené a je to zdrojem znepokojení, protože lidi s ideologickými klapkami na očích problémy věcně vyřešit nedokážou. Budeme se motat v kole.
Aniž bych to chtěl rozmazávat, chtěl bych se zmínit stručně jen o dvou věcech, které vyvolávají neskutečně ideologicky zadřené reakce.
1. Je zcela nesporné, že režim, který existoval v ČR do roku 1989, byl zdegenerovaný, technologicky zaostalý a utlačitelský. Historický faktů je o tom k dispozici množství. A proboha, to, že někdo poukazuje na tyto nesporné skutečnosti, přece neznamená, že tím vychvaluje režim dnešní. Není to dichotomie: tehdy to bylo špatné, nyní je to krásné. Existuje bohužel velmi pravděpodobná možnost, že blbý byl režim i před roku 1989, i po něm.
2. Nechápu lidi, kteří se dodnes bojí komunistů. Stejně jako bod 1. je absolutně nesporné, že KSČM bez vojenské moci Sovětského svazu nikdy nebude mocnou totalitní stranou, jako bývala Sověty podporovaná KSČ. Představa, že by po volebním vítězství KSČM vytvořila uprostřed Evropské unie (bez hraničních a hospodářských kontrol) v Česku malý totalitní skanzen a zavedla dráty na hranicích a koncentrační tábory, je, promiňte, směšná, ať píší vážně míněné dopisy o tom, že komunisté jsou zločinci a nikdy se svých totalitních záměrů nezbavili, třeba stovky čtenářů. Třeba se nezbavili, ale vždyť je to jedno: nikdy nebudou mít tu moc.
Je tohle skutečně nutno vysvětlovat? Co takhle se zaměřit na možná řešení, jak by se mohlo pomoci lidem v situaci pana Tůmy?
A závěrem ještě jednu věc. Je zjevné, z četných čtenářských reakcí, že v Česku dnes žije značný počet lidí (nedokážu odhadnout procento), kteří si v důsledku deziluze ze zkorumpovanosti dnešního režimu tvrdě idealizují režim, který v zemi vládl před rokem 1989. Je otázkou, zda skutečně tehdy žili v izolovaném ráji, kdy se jich útlak režimu, hysterický ideologický tlak, a technická zaostalost skutečně netýkaly, jenže o tom lze důvodně pochybovat. Protože je nesporným faktem, že v listopadu 1989 skutečně vyšly na náměstí československých měst ony statisíce lidí a zvonily klíči. Před časem jsme publikovali v BL výzvu, že rádi zveřejníme příběhy nespravedlností páchaných na lidech po roce 1989. Nikdo se nepřihlásil. Jediným, kdo k té věci něco vydal, byla paní Zdena Škvorecká ve své knize Osočení, vydané jako poslední publikaci exilového nakladatelství 68 Publishers, v níž dokumentuje několik stovek případů lidí, kteří byli nespravedlivě obviněni ze spolupráce z Stb a existenčně zničeni.
Otázkou také je, kolik vlastně v české společnosti je oněch nostalgiků po komunistickém režimu, vzhledem k tomu, že národ neustále znovu a znovu nepoučitelně při volbách hlasuje pro zkorumpované pravicové strany... :)