Židé v Ústí

Před rokem 1938 vlastnili ústečtí a trmičtí židé celkem 144 obytných domů a 19 nezastavěných parcel. Od roku 1936 docházelo v Ústí stále častěji k projevům rasové nesnášenlivosti, a proto v roce 1938 část ústeckých židů, zvláště bohatších, město opustila. Ostatní se postupně stávali oběťmi holocaustu. Jen malá část židovských emigrantů stihla ještě prodat své nemovité majetky za značně podhodnocené ceny. Většina nemovitostí byla konfiskována a převedena na říšské instituce nebo odprodána soukromým osobám. Na majetek, který byl ústeckým židům nacisty "arizován", byla po válce nejprve uvalována národní správa a pak znovu konfiskován jako německý majetek nejčastěji podle dekretu 108/1945 Sb. Tato osudová dvojitá smyčka komplikovala restituční řízení většině židů v ČSR.

Po válce se do Ústí nad Labem vrátily z emigrace a táborů jen asi tři židovské rodiny, na území ČSR žilo 20 a z 1250 členů obce přežilo válku celkem přibližně 195 osob. Autoři (archiváři archivu města Ústí n. L.) Věra Hladíková a Vladimír Kaiser popisují detailně trable židovských vlastníků. Uvádějí, že ústecká lidospráva, v níž už od roku 1945 měla rozhodující postavení KSČ, zaujímala vůči židům přeživším holocaust značně nevstřícné stanovisko.

Po roce 1945 podávali někteří ústečtí židé na svůj bývalý majetek restituční nároky podle zákona 128/46 Sb. u národního výboru nebo cestou právní - podáním u okresního soudu. Restituce byly většinou neúspěšné. Často byla příčinou zamítnutí německá národnost uvedená při sčítání lidu v roce 1930. Autoři studie dodávají, že pokud měl restituent zapsánu národnost židovskou, národní výbor mu obvykle podle doporučení "zhora" nevystavil pro restituci potřebné osvědčení o národní a státní spolehlivosti podle § 5, odstavce 3 zákona 128/46 Sb. Restituce se protahovaly dlouho po komunistické revoluci v únoru 1948. Při jejich vyřizování stále častěji hrály rozhodující momenty hlediska politická, která v podobě zásahů a doporučení deformovala restituční řízení. Podle Vladimíra Kaisera po roce 1990 židovští restituenti mnohdy neměli včas všechny dokumenty a nestihli stanovené lhůty pro podávání návrhů a proto existuje řada sporných , resp. nevyřešených židovských restitucí.

Jako ilustrační případ uvádíme: Obchody s oděvní konfekcí a látkami Oskara Picka a Adolfa Steinera za první republiky patřily k velice vyhledávaným pro dobrou kvalitu zboží a solidní ceny. Obchody vyhledávala i ústecká česká menšina, protože zde byla obsluhována česky. Pro Annu Pickovou i Reginu Steinerovou byla čeština rodným jazykem.

Restituce firmy Adolf Steiner

Podobně jako rodina Pickova i Regina Steinerová na podzim 1938 z rasových důvodů uprchla do Prahy. Po odchodu Steinerové byla zavedena komisní správa a v roce 1940 byl dům prodán firmě Helzel a Stolle. Místní národní výbor v Ústí nad Labem stanovil 3. 4. 1946 na obchod a dům národní správu. Okresní národní výbor Ústí nad Labem konfiskoval nejprve výměrem z 1. 10. 1946 obchod Helzel a Stolle a 21. 11. 1946 dům čp. 551 ve vlastnictví firmy Helzel a Stolle.

Řádné odvolání proti konfiskaci podali dědici 7. 2. 1947. K odvolání bylo připojeno i dosvědčení předválečné zaměstnankyně firmy Steiner Marie Juřinové z Ústí nad Labem: "že byla od roku 1927 zaměstnána v obchodním podniku firmy Adolf Steiner, obchodní dům v Ústí n. L. ještě také s jinými zaměstnanci české a židovské národnosti. Majitelka podniku, Regina Steinerová ... chovala se vůči českým zaměstnancům bezvadně, mluvíc s nimi výlučně česky, o politiku se nikdy nestarala, nýbrž věnovala se výhradně provozu svého podniku.

Podepsaná osvědčuje dále, že Regina Steinerová zaměstnávala také ve své domácnosti osoby české národnosti, se kterými mluvila výhradně česky. Dále jest podepsané známo, že Regina Steinerová přerušila osobní styky se zaměstnanci německé národnosti, kteří se zúčastnili nacistického průvodu dne 1. května 1938 v Ústí n. L. Vytýkala jim, že se jejich postup nesrovnává s tím, že jsou zaměstnáni v židovském obchodě. Konečně osvědčuje podepsaná, že se po započetí německé okupace dozvěděla od Němců, kteří vedli obchod dále po započetí okupace, že se Regina Steinerová zúčastnila asi na jaře 1938 značnějším obnosem sbírky, kterou uspořádali ústečtí čeští spoluobčané k účelům protiněmeckým. Podepsaná měla častěji příležitost při osobním styku s Reginou Steinerovou přesvědčiti se o tom, že táž byla odpůrkyní nacismu a věrnou občankou Československé republiky."

Rána pod pás

O podaném restitučním návrhu dědiců po Regině Steinerové se dozvěděl národní správce firmy Helzel a Stolle Jaroslav Körner. Rozhodl se restituci zabránit, asi aby mohl obchod i nadále provozovat. V listopadu 1947 podal na konfiskační oddělení Okresního národního výboru v Ústí nad Labem připomínku proti restituci domu čp. 551: " 1) Regina Steinerová majitelka výše uvedeného domu a živnosti, prodala svůj podnik dobrovolně fě Helzel a Stolle v roce 1940... 3) předkládám doklad o její germanisační činnosti a to potvrzení kopie zakázky, vydané jistě před 21. května 1938, tedy v době, kdy ještě nebyl dělán na naše občany jakékoliv národnosti nátlak. V podmínkách (Konditionen) se praví KORESPONDENZ AUSNAMSLOS DEUTSCH. Český překlad zní: korespondence výhradně německy. Tímto činem nutila i řadu českých dodavatelů ve vnitrozemí, aby si drželi německé korespondenty."

Jeho osočení byla nepravdivá, pokud se týká prodeje. Např. výhradně německá korespondence byla zavedena až po útěku majitelky do Prahy.

Obě Körnerova udání plná nacionální záště a nesmyslných konstrukcí nepůsobila na některé úředníky ministerstev a národních výborů v době vzniku zvlášť hodnověrně a průběh restitučního procesu v letech 1947-1950 ovlivnila jen málo. Zůstala však založena hluboko mezi restitučními spisy a posloužila až o deset let později.

Restituční jednání u ústeckého okresního soudu začalo v roce 1950. Soud v březnu 1951 uznal doklady o národní a státní spolehlivosti Picka a Steinerové, s tím, že i když má na sčítání Steinerová národnost německou nelze "jí připočísti aktivní germanisaci."Dne 9. 4. 1951 okresní soud v novém složení senátu projednával restituci firmy Adolf Steiner a zamítl ji. U usnesení chybí jakékoliv zdůvodnění odmítnutí restitučního nároku. To najdeme až v protokolu jednání okresního soudu o rok později. Soud odložil další jednání o restituci domu čp. 551 na neurčito do doby právoplatného rozhodnutí jednání téhož soudu o restituci firmy Adolf Steiner, která byla usnesením soudu zamítnuta 9. 4. 1951"z důvodu, že soud dospěl k názoru, že zástupce pozůstalosti po R. Steinerové - Leo Pick není osobou státně spolehlivou." (Ve skutečnosti Leo Pick byl osobou st. spolehlivou a domohl se restituce svého obchodu, který osobně po válce provozoval do roku 1948 či 1949, kdy odjel do Palestiny.)

Zajímavé doporučení (!) najdeme i v průvodním dopisu ministerstva vnitra, které případ bedlivě sledovalo a které v dubnu 1952 vracelo Jednotnému národnímu výboru v Ústí nad Labem spisy k restituci Picků: "... s tím, aby při vyřizování žádostí byl vzat zřetel na politický vývoj doby. Za ministra Červenka v. r."

Proti usnesení okresního soudu z 9. 4. 1951 podali dědicové stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, ten po roce stěžovatelům vyhověl, usnesení zrušil a vrátil věc k novému projednání u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Krajský národní výbor v Ústí nad Labem v roce 1952 nezávisle na stavu soudního jednání výměrem zrušil konfiskaci domu čp. 551 z "toho důvodu, že u zůstavitelky jako býv. vlastnici uvedeného majetku nejsou dány podmínky konfiskace a že tedy, ježto jde o majetek, který jmenovaná pozbyla v důsledku rasové persekuce po 29. září 1938, uvedený majetek konfiskaci nepodléhá."

V červnu 1952 začal Okresní soud v Ústí nad Labem nové projednávání restituce dědictví po Regině Steinerové. Pro jednání potřeboval určit státní a národní spolehlivost pro Reginu Steinerovou a všechny oprávněné dědice. Toto určení mohl provést pouze příslušný místní národní výbor, v případě Ústí n. L. jednotný národní výbor a po roce 1954 městský národní výbor. Oba národní výbory ve snaze zamezit dokončení restituce, pět let tvrdošíjně bojkotovaly výzvy okresního soudu, který výborům zaslal v letech 1952-1957 vlastní žádost a celkem 15 urgencí! Po dalších tahanicích po správní reformě v roce 1960 připadla restituční agenda do kompetence okresních národních výborů. Finanční komise ONV Ústí nad Labem na svém zasedání 18. 2. 1961 nevyhověla odvolání dědiců a potvrdila rozhodnutí MěstNV Ústí nad Labem z 23. 11. 1957 o tom, že nebožka Regina Steinerová je osobou státně nespolehlivou podle § 5 zákona č. 128/46 Sb.

Navzdory tomu, že již dříve byl úředně potvrzen úplný opak.