Publikace je rozdělena do tří samostatných kapitol:

• Ekonomické myšlení do vzniku neoklasické doktríny- základní přehled
• Formování standardní mikroekonomické teorie
• Keynesovská a neoklasická makroekonomie

Členění jednotlivých kapitol kombinuje historický přístup, resp. chronologický přehled vývoje názorových proudů v ekonomické teorii s logickým vymezením jednotlivých okruhů problémů, které řeší jednotlivé ekonomické školy. Nicméně pokud se podrobněji začteme do textu, zjistíme, že v mnohých ohledech převažuje logický výklad a je upřednostňován před chronologickým řazením. Současně je v textu kladen důraz na hlavní názorové proudy ekonomického myšlení ve XX. století.

První kapitola "Ekonomické myšlení do vzniku neoklasické doktríny" se zabývá vývojem ekonomického myšlení do vzniku tzv. neoklasické ekonomie. Autor nás provádí základními myšlenkami ekonomů starověku a středověku, merkantilistů a fyziokratů. Závěr této kapitoly je věnován klasické škole politické ekonomie. Tato kapitola má charakter spíše přehledový a klade si za cíl zejména "otevřít okna" pro porozumění ekonomického myšlení XX. století. Stručnost výkladu této problematiky má svoji logiku. Ekonomie jako samostatná disciplína s formalizovaným aparátem je spojená až s nástupem neoklasické ekonomie. Přesto se však domnívám, že bližšímu porozumění výkladu klasické školy by snad prospělo podrobnější členění na subkapitoly dle názorů jednotlivých představitelů tohoto proudu na otázky hodnoty, kapitálu, pozemkové renty příp. teorie rozdělování.

Druhá kapitola se nazývá "Formování standardní mikroekonomické teorie". Autor se v této kapitole věnuje vývoji neoklasické ekonomie, kterou lze ve svých začátcích bez nadsázky označit jako marginalistickou revoluci. Diskutabilním se snad jeví název této kapitoly, který odkazuje k vývoji standardní mikroekonomické teorie. V dalších subkapitolách je totiž prováděn exkurs i do oblastí, které "vybočují" z tradičního chápání pojmu mikroekonomické teorie. Přesto se autorovi podařilo velice přesně vymezit hlavní okruhy problémů "rané" neoklasické ekonomie a na ni navazující mikroekonomické přístupy ve druhé polovině XX. století. Zde už autor kombinuje chronologický a teoretický přístup k chápání neoklasické ekonomie. Velice zdařilá se jeví subkapitola "Obecná charakteristika předkeynesovského neoklasicismu", která stručně vymezuje hlavní názorové proudy (školy) v rámci rané neoklasické ekonomie. Autor se zaměřil na hlavní "teoreticko-metodologické principy" (str. 41), které vidí v mikroekonomické orientaci, metodologickém individualismu, předpokladu dokonalé konkurence, zaměření na subjektivní faktory a analýzu rovnovážných stavů. Za velice přínosné lze označit charakteristiku pojetí času v neoklasické ekonomii. Tento problém je v učebnicích dějin ekonomických teorií často opomíjen a marginalizován. Obecně je v textu často vidět snaha autora nejen uchopit problematiku skrze čistě ekonomické chápání, ale také snaha popsat tuto problematiku v širším "filosofickém" a společenském kontextu.

Největší důraz v této kapitole ji přikládán "marginalistické" revoluci resp. teorii mezního užitku a mezní produktivity. Zde autor upouští od klasického schématu učebnicových vymezení na rakouskou, švédskou, laussanskou školu aj., a důraz spíše klade na teoretické vymezení problému mezního užitku a mezní produktivity. Při popisu teorie mezního užitku autor srovnává základní přístupy kardinalistické a ordinalistické verze, které se snaží dát teoretickou odpověď na "úzká" místa objektivní teorie hodnoty klasické školy (de facto ji popírají). Problém mezní produktivity je vnímán jako nástroj k pochopení teorie rozdělování. Zde už je překračována mikroekonomická linie této kapitoly a problém mezní produktivity je vnímán v souvislosti s produkční funkcí a to nejen na mikroekonomické úrovni. Autor správně dává problém mezní produktivity do souvislosti s Eulerovým teorémem, který je nutným předpokladem pro teorii rozdělování na bázi mezních produktivit. Velice zdařilá je pak charakteristika problematických míst v teorii mezního užitku a mezní produktivity s odkazem na další teoretické koncepce.

Další dvě subkapitoly autor pojal originálně a netradičně. Popisuje řešení problému dílčí ekonomické rovnováhy (zejména v souvislosti s A. Marshallem) a celkové ekonomické rovnováhy (zejména v souvislosti s laussanskou školou a L. Walrasem). Standardní výklad těchto problémů se zpravidla odvíjí v kontextu srovnání cambridgeské a laussanské školy. Doc. Sirůček se ve své publikaci naopak zaměřil na skutečnost, která je v jiných textech závěrem - porovnává přístup rovnovážných stavů skrze Marshallovu analýzu dílčí rovnováhy a Walrasovu teorii všeobecné (celkové) ekonomické rovnováhy. Lze diskutovat zda větší pozornost nevěnovat v analýze všeobecné rovnováhy paretovu přínosu, na druhé straně je otázkou zda paretovská ekonomie není spíše ekonomií blahobytu než ekonomií rovnovážných stavů. Zdá se, že autor se přiklonil spíše k druhému řešení, protože následující kapitola se věnuje právě "normativní části neoklasického systému - ekonomii blahobytu". Ta je však zařazena v širším kontextu než pouze přes vysvětlení paretovského optima, je zde totiž navíc vyložen i přínos A. C. Pigoua. Právě ekonomie blahobytu je proud, který do jisté míry vybočuje ze standardní mikroekonomické teorie neoklasické ekonomie a odkazuje na makroekonomické souvislosti plynoucí z mikroekonomického analýzy.

Následující kapitola je věnována jednomu ze stěžejních problémů neoklasické ekonomie - kvantitativní teorii peněz. Důraz je kladen na Fisherův transakční přístup a cambridgeskou důchodovou verzi, problém neutrality peněz a závěrů (současně problémů) plynoucích z této koncepce.

Závěrečné části kapitoly jsou věnovány poněkud nestandardním přístupům v rámci proudu neoklasické ekonomie - teorii nedokonalé a monopolistické konkurence. Autor se vyhnul veliče častému schématickému (učebnicovému) zjednodušení, kde bývá teorie nedokonalé konkurence popisována jako teorie rozvíjející a prohlubující neoklasické východiska a spíše poukazuje na problémy spojené s tímto vymezením. Pozornost je věnována zejména přínosu P. Sraffy, E. H. Chamberlaina a J. Robinsonové, nejsou však opomíjeny ani jiné teorie popisující nedokonalé tržní struktury.

Zvláštní pozornost je věnována alternativním teoriím firmy (zejména manažerské a behavioristické teorie), které jsou opět spíše "cizím" prvkem v neoklasickém světě.

Závěr kapitoly "Vývoje standardní mikroekonomické teorie" je věnován hlavním směrům rozpracování mikroekonomické analýzy po II. světové válce a je spíše jakýmsi exkursem do dalšího zkoumání směrů navazujících na neoklasickou ekonomii nebo směrů které se snaží využít mikroekonomický aparát této ekonomie. Hlavní směry rozpracování mikroekonomické analýzy po II. světové válce vidí autor zejména ve snaze využít mikroekonomických základů v makroekonomických přístupech a ve formalizaci resp. "zdokonalování" stávající mikroekonomie. Pozornost je věnována teorii her, teorii veřejné volby, novému institucionalismu, teorii lidského kapitálu", konstituční teorii a jiným.

Třetí kapitola "Keynesovská a neoklasická makroekonomie" je věnována srovnání dvou základních myšlenkových proudů poválečné ekonomické teorie, keynesovství a neokonzervativní ekonomie. Úvod této kapitoly je věnován odkazu J. M. Keynese. Keynesovi a ekonomům navazujícím na jeho dílo je v této učebnici věnována největší pozornost. Je zřejmé, že autor považuje přínos J. M. Keynese pro ekonomickou teorii XX. století za rozhodující. Autor nejdříve "shrnuje" základní myšlenková východiska současně se závěry, odlišují Keynese od neoklasické ekonomie. Keynese vnímá P. Sirůček skrze makroekonomický přístup. Keynes nevychází z klasického paradigmatu A. Marshalla (odmítá tudíž zkoumání rovnováhy v chování dílčích ekonomických subjektů), stejně tak odmítá základní předpoklad neoklasické ekonomie, tj. Sayův zákon trhů a následně odlišný výklad nezaměstnanosti. Závěrem poukazuje P. Sirůček na problematická místa v Keynesově učení (různá možnost interpretace, statická analýza aj.).

Při analýze hlavních Keynesových prací autor využívá standardní členění resp. první vývojovou etapu (sahající přibližně do práce "Pojednání o penězích") a druhou vývojovou etapu (která je charakteristická "Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz"). I v další subkapitole se autor "drží" tradičního pojetí Keynesovy teorie, kde za jádro této teorie považuje efektivní (koupěschopnou) poptávku. Pozornost je věnována klíčovým složkám efektivní poptávky - spotřebě (úsporám) a investicím. Zvláštní kapitolu věnuje autor Keynesově teorie peněz na bázi preferenci likvidity, kde se zaměřuje pozornost na spekulační poptávku po penězích.

Relativně uzavřený celek tvoří ekonomické proudy navazující na Keynesovo dílo, kde největší důraz je kladen na neokeynesovskou ekonomii. Jak je správně poznamenáno jedná se o "značně heterogenní a diferencovaný směr". Je poukazováno na sbližování keynesovské s neoklasickou ekonomií, což vyúsťuje do tzv. neoklasické syntézy. Za hlavní přínos neokeynesovké ekonomie považuje autor snahu o formalizaci Keynesova učení a jeho sbližování s neoklasickou ekonomií, přičemž autor neopomene zdůraznit problém vymezení keynesovské teorie jako speciálního případu obecnějšího pojetí. Je škoda, že autor se v tomto ohledu pouze dotkl tohoto problému, který (podle mého názoru) představuje základní vymezení neokeynesovství vůči tradiční interpretace J. M. Keynese. Současně je poukázáno na další významný rys (snad možná nejvýznamnější) a to preference reálných aspektů ekonomiky před peněžními. Právě tato preference vyústila do krize neokeynesovské ekonomie.

Snad poněkud diskutabilní je zařazení D. Patinkina do subkapitoly "Různé podoby a teoretické modely neokeynesovské ekonomie". V mnohých dílech zabývajících se dějinami ekonomických teorií je tento autor zařazován spíše jako protipól keynesovské ekonomie, nicméně P. Sirůček tuto skutečnost poznamenává a charakterizuje D. Patinkina jako interpreta "velké neoklasické syntézy". Jeho výklad považuje za neoklasický přístup pomocí keynesovských pojmů.

Velká pozornost je věnována učebnicovému výkladu keynesovské ekonomie, zejména modelu IS-LM a konceptu Phillipsovy křivky. Další kapitola je věnována keynesovskému pojetí a rozpracování ekonomického růstu, který autor označuje jako "pokus o dynamizaci neokeynesovské ekonomie". V rámci návaznosti na J. M. Keynese nejsou opomenuty ani nejnovější přístupy, keynesovské ekonomie, které se zabývají mikroekonomickými aspekty nepružností mezd a cen (tzv. "nová keynesiánská makroekonomie").

Druhá část třetí kapitoly je věnována vývoji neoklasické makroekonomie zejména neokonzervativním přístupům v ekonomické teorii po druhé světové válce. Zde autor používá standardní členění na nejdůležitější "školy": monetarismus, novou klasickou makroekonomii a ekonomii strany nabídky. Za stěžejní problémy, které jsou spojeny se vznikem neoklasické makroekonomie, je považována analýza ekonomického růstu (Solowův přístup a růstové účetnictví), jakož i modernější přístupy v podobě teorie endogenního růstu. Za druhý charakteristický směr zkoumání neoklasické makroekonomie je považována nová kvantitativní teorie peněz a zdůraznění peněžních vlivů na reálnou ekonomiku. Opět se setkáváme s D. Patinkinem, který se pokouší řešit tzv. "klasickou dichotomii" reálného a peněžního sektoru. Větší důraz však P. Sirůček klade na "revoluční Friedmanův přínos pro teorii peněz".

Završení procesu vývoje neoklasické ekonomie autor shrnuje pod tzv. neokonzervativní ekonomii. Jako první věnuje pozornost nejvlivnějšímu a zřejmě i nejznámějšímu proudu v rámci neokonzervativní ekonomie, monetarismu. Samotné vymezení monetarismu je dosti problematické, vzhledem ke skutečnosti, že i v rámci monetarismu existuje několik teoretických přístupů. Zařazení monetarismu je vnímáno zejména v souvislosti s monetárními faktory a kvantitativní teorií peněz. V této souvislosti je pak kladen důraz na Friedmanův význam, nejsou však opomíjeny i "novější" přístupy v rámci tohoto proudu zejména pak monetární koncepce determinace měnového kurzu. V této kapitole by snad stálo za úvahu bližší vymezení vůči keynesiánským směrům, které je prezentováno v ekonomické literatuře např. prostřednictvím interpretace Phillipsových křivek. Sám M. Friedman označuje totiž monetarismus jako monetaristickou kontrarevoluci, přičemž má na mysli keynesiánce.

V další kapitole je věnována pozornost druhému proudu neokonzervativní ekonomie, tzv. nové klasické makroekonomii. Zde je rozebírán přístup teorie racionálních očekávání a teorie reálného ekonomického cyklu. I když autor poukazuje na jiná východiska monetarismu a nové klasické makroekonomie neopomene zdůraznit stejné kořeny tohoto proudu, "chicagskou školu".

Jako třetí proud neokonzervativní ekonomie je popisována ekonomie strany nabídky a teorie veřejné volby. Význam ekonomie strany nabídky je vnímán skrze analýzu nabídkové strany ekonomiky a to zejména prostřednictvím vlivu efektu daní na ekonomickou aktivitu. V rámci neokonzervativní ekonomie se jedná o nesourodý směr, který se váže k neokonzervativní ekonomii spíše svým metodologickým východiskem (liberální zaměření), než propracovaným aparátem, který můžeme najít např. v monetarismu a nové klasické makroekonomii. Autor poukazuje spíše na "populárnost" tohoto ekonomického směru.

Ojedinělým přístupem v rámci neokonzervativní ekonomie je teorie veřejné volby, která se pokusila aplikovat ekonomické chování na politické kroky. Zde by možná stálo za úvahu vyčlenit problému veřejné volby subkapitolu.

Závěr třetí kapitoly je věnován problematice zkoumání ekonomických cyklů. Nezainteresovaný čtenář by se snad podivil nad zařazením této subkapitoly, nicméně problematika ekonomických cyklů stojí ve středu odborného zájmu doc. Sirůčka. Bez nadsázky lze označit autora za jednoho z největších odborníků ve zkoumání ekonomických cyklů v České republice. Snad i proto si "neodpustil propašovat" do textu třetí kapitoly tuto samostatnou problematik

"Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií" si současně vystačí s verbálním výkladem a autor nepoužívá pro bližší objasnění jednotlivých proudů ekonomické teorie analytický nástroj křivek. Na konec druhé a třetí kapitoly zařadil autor schematické znázornění, které popisuje návaznosti jednotlivých ekonomických směru mezi sebou (tzv. "stromy vývoje standardní mikroekonomie a standardní makroekonomie"). Vzhledem ke skutečnosti, že autor často sahá k logickému (a méně k chronologickému) popisu vývoje ekonomické teorie by snad tyto "stromy" mohli být zařazeny před každou kapitolu, aby tak poskytly jakýsi úvod a orientaci v jednotlivých ekonomických přístupech.

I přesto, že autor nazval svou publikaci průvodcem standardních ekonomických teorií, v mnohých ohledem je jeho výklad nestandardní (ve smyslu učebnic dějin ekonomických teorií). P. Sirůček "zužuje" problém ekonomické teorie XX. století na mikroekonomii (kterou reprezentuje zejména neoklasická ekonomie) a makroekonomii (na jedné straně keynesovká a straně druhé neoklasická makroekonomie). Autor tedy nesáhl k schématickému znázornění dějin prostřednictvím jednotlivých škol ale spíš se zaměřil na okruhy problémů, které jednotlivé ekonomické školy řeší.

Každá kapitola je doplněna podrobnými poznámkami, které blíže objasňují a doplňují text a vybranou doporučenou literaturu ke každé kapitole, která je skutečně reprezentativní a svědčí o velké erudici autora. Závěrem jsou ke každé kapitole připojeny vybrané citáty, které nás opět přesvědčí o hluboké znalosti originálních textů. Ty nebývají obvykle součástí učebnic dějin ekonomických teorií, přesto vhodně doplňují text.

Učebnice je současně doplněna jmenným rejstříkem a přehledem nositelů Nobelových cen za ekonomii. Mimo doporučené literatury za každou kapitolou je v závěru knihu reprezentativní přehled doporučené literatury, kterou autor rozvádí na 10 stran (!!!) a zahrnuje všechny klíčové práce vztahující se k dějinám ekonomických teorií. Za velký klad publikace lze také uvést, že všechna jména autorů jsou v textu uváděna v plném znění, což nenajdeme snad ani v jediné světové publikaci zabývající se dějinami ekonomických teorií.

Recenze byla psána pro časopis Marathon