Nevím, zdali se tato zpráva také týká České republiky - ona totiž přichází z Bostonu v USA, kde ji z pera Justina Popa dala do oběhu agentura "The Associated Press".

Když nastoupil v r. 1996 Gary DiCamillo u firmy Polaroid Corporation na místo hlavního výkonného ředitele (CEO), řídil podnik s 10,000 zaměstnanci. Akcie měly tehdy tržní hodnotu více než US$40 za kus. Po 5 letech požívá firma ochranu před bankrotem, tisíce zaměstnanců byly propuštěny a akcie se prodávají po několika centech.

Zatímco se dřívější zaměstnanci zoufale snaží, aby získali podporu pro lékařskou péči, plat pana DiCamilla byl v minulém roce US$850,000 a k tomu by měl dostat dvojnásobně vysoké prémie podle plánu, který předložila firma Polaroid Corp. americkému soudu pro bankroty.

Polaroid argumentuje, že musí vyplatit miliony dolarů svým 45 vedoucím funkcionářům, aby si je udržel a oni neodešli k jiným firmám. To ovšem velice rozhněvalo dřívější zaměstnance, z nichž mnozí ani nedostali po výpovědi odstupné a ztratili tisíce dolarů v podnikovém akciovém programu.

Firma informovala zaměstnance Noela Barryho, který je trvalým invalidou, že už nebude nadále přispívat na jeho pojištění. Není tedy divu, že je pan Barry velice zatrpklý: "DiCamillo se stará jen o své kumpány ve vedení a vykašlal se na všechny, kteří pro firmu pracovali mnoho let".

Minulý týden požádala ocelářská firma Bethlehem Steel Corporation newyorského soudce pro bankroty, aby schválil plán, podle něhož by chtěla firma vyplatit US$8,920,000 nejvyšším ředitelům firmy. Důvod? Aby od firmy neodešli. Bethlehem Steep Corp. požádala o ochranu před věřiteli již v říjnu.

U firmy Enron Corporation dostalo v listopadu asi 600 zaměstnanců prémie ve výši přes sto milionů dolarů právě ve dnech, kdy firmě hrozil bankrot.

Takové výplaty vedoucím funkcionářům se nazývají "udržovacími prémiemi" (retention bonuses). Jsou u bankrotujících firem velice běžné a i samotní věřitelé často zastávají názor, že to jsou dobře investované peníze. Inteligentní zaměstnanci jsou základní nutností pro firmy ve špatných časech stejně jako v časech dobrých.

Podle Alana Johnsona, výkonného ředitele pro výplaty vedoucím funcionářům u firmy Johnson & Associates, jsou prémie naprostou nutností. Otázka je, komu se mají dávat a v jaké výši. Souhlasí s ním bostonský právník pro bankroty Paul Daley, který řekl: "Když jsem začínal před 30 roky a někdo žádal o ochranu před věřiteli podle kapitoly 11, první rada, kterou jsme poskytovali, zněla, aby si vedoucí snížili platy. Doba se ale změnila a dnešní vedoucí raději firmu opustí a začnou hledat takovou, která jim dá vysoký plat. Problémy a záležitosti firmy, se kterou směřovali k bankrotu, pustí z hlavy".

Zatímco je hospodářství v úpadku a důvěra ve jméno firmy Polaroid byla úplně otřesena, její penzisté silně pochybují o tom, že by se někdo snažil najmout vedoucí pracovníky a sliboval jim vysoké platy.

Bill Coleman, náměstek ředitele u firmy Salary.com, která se také zabývá odměňováním vysoce postavených zaměstnanců, se domnívá, že výplata vysokých prémií vede pouze k tomu, že se tento zvyk pak šíří i do ostatních firem. Avšak šíření tohoto zvyku se stává terčem kritiky: "Jestliže máte zaměstnance, kteří přijdou o starobní důchod nebo kteří nemohou prodat své akcie zatímco tyto problémy nepostihují ředitele, nebo jestliže nevyplácíte odstupné lidem, které jste propustili, zatímco ředitelé dostávají vysoké prémie, tyto skutečnosti staví firmu do velice nepříznivého světla a vedou bývalé zaměstnance i veřejnost k silně negativnímu pohledu na firmu".

Podle Michaela Hoffmana, výkonného ředitele "Center for Business Ethics" při "Bentley College" není výplata vysokých prémií etická, jestliže je firma na dně a na dno se dostávají i dřívější zaměstnanci, ať penzisté nebo propouštění pracovníci.

Americké televizní zprávy občas informují, jak vypadá dnešní hospodářství ve Spojených státech. Jeden pořad ABC TV News ukazoval odlišné reakce některých podniků při ekonomickém útlumu. Vyplynulo z něho, že potížemi procházely lépe ty firmy, u nichž souhlasili všichni zaměstnanci se snížením platů, jestliže firma nebude propouštět.

Mají-li se na jedné straně lidé v těžké době semknout kolem politického vedení státu, platí podobný vztah i pro zaměstnance a vedení podniku. Výsledkem prý bylo i lepší uspokojování požadavků akcionářů takovýchto firem, na rozdíl od těch, které razantně propouštěly zaměstnance.