Ačkoliv česká média věnovala téměř rok na to, aby odhalila vznikající projekt nové politické strany, nyní, dva měsíce po rozkolu mezi hlavními aktéry projektu, to vypadá, že už není vlastně co odhalovat. Mediální striptýz, který zahájila Monika Pajerová svou tiskovou konferencí 20. září v podzemí Rock-café, zvolna upadá v zapomnění: málokdo si už dnes vzpomene, o co tak podstatného vůbec šlo, že pro to vzal za své celý projekt. "Ukradli jí podpisy!" znělo přesvědčivě v novinářských kuloárech. Nikdo si ale nedal velkou práci zjišťovat, jestli to byla vůbec pravda, a kolik jich měli ti zlosyni od Lobkowicze vlastně té hodné Monice ukrást. A tak stačilo Ireně Lazurové, mluvčí Cesty změny, pouhých čtrnáct dní na to, aby tu chybějící "stovku podpisů", ke které se příznivci Moniky Pajerové hlásili, dodala na ministerstvo.

"Koho to ale dnes zajímá?" zní novinářský chorál... Zůstala totiž především pachuť všeobecné diskreditace myšlenky, na níž pracovalo přes rok ve vrcholných fázích na 100 lidí. Diskreditace zasáhla bohužel v celkové mediální neostrosti po amerických útocích z 11. září nakonec oba znesvářené tábory. V nesrozumitených dozvucích zapadl nakonec i oficiální vznik Cesty změny (CZ), která byla ministerstvem vnitra zaregistrována měsíc po rozkolu, 22. října. Co ale vůbec ti lidé dnes dělají? Člověk se musí stát doslova detektivem, aby našel, kde mají obě skupiny internetové stránky, a co vlastně říkají jejich programové teze.

Děkujeme, Monika přichází...

Monika Pajerová využila mediální přeháňky po své tiskové konferenci především k tomu, aby se dostala až do televize. V pořadu Naostro, který moderoval nervózní Milan Šíma, ale vlastně neřekla nic, co by si mohl divák zapamatovat déle než pět minut: v paměti tak zůstává pro někoho sympatická (pro jiné nesnesitelná) blondýna s velkýma očima, která je zdvořilá a usměvavá. "Může se stát Monika Pajerová první českou ministerskou předsedkyní?" ptal se věštecky v polovině srpna Jakub Patočka v Literárních novinách. A sám si odpověděl: "Ne, to jistě ne."

K tomu, aby se stala předsedkyní Cesty změny, chyběl Pajerové jeden důležitý krok: přesvědčit o své strategii a programových prioritách uvnitř skupiny. Pravdu mají totiž její kritici, kteří se dosud ptají: "Kde má vlastně program?"

Odpověď na dotazy dala Monika Pajerová 26. října na webových stránkách Děkujeme - přicházíme, které připravil Ivo Kaleta, neúnavný ostravský dříč a šéf tamější pobočky "Děkujeme, odejděte!" (SDO). Několik dokumentů, které jsou k dispozici, aklamuje především občanský princip a rekapituluje zázemí vzniku, která má tvořit široká platforma občanských sdružení včetně autorů výzvy "Děkujeme, odejděte!". Mezi jmény, kteří se ke skupině, jež se hodlá "před koncem listopadu" zaregistrovat jako politická strana, najdeme ale pouze účastníky tiskové konference z Rock-café: vedle Pajerové psychologa Slavomila Hubálka (Impuls '99), počítačového designéra Ivo Kaletu (SDO-Ostrava), kněze Daniela Kvasničku a lékaře Petra Fialu (novinář Miroslav Anton, SDO-Plzeň, tu uveden překvapivě není).

Nevšiml jsem si, že by mezi členy byl například Igor Chaun nebo třeba Martin Mejstřík či Vlastimil Ježek - abych jmenoval ty nejznámější z výzvy "Děkujeme, odejděte!". Pravda je, že mezi členy jsou "někteří" aktéři občanských hnutí: tedy hlavně Monika Pajerová, a potom Slavomil Hubálek. O Sdružení "Děkujeme, odejděte!" se rovným dílem podělil Jiří Lobkowicz: právě Monika Němcová (SDO-České Budějovice) či dva členové pražské pobočky Irena Lazurová (mluvčí CZ) a Jiří Stárek (autor názvu CZ) jsou věrnými stoupenci Lobkowicze.

A ještě perlička: Prezentaci "Děkujeme, přicházíme!", o níž referovaly z denního tisku obširněji pouze Hospodářské noviny (29.10.), postihla tragikomická chyba. Přípravný výbor nové strany Moniky Pajerové totiž opravdu neprosazuje vstup do Evropské unie "bez referenda", jak napsal novinář Josef Kopecký. To se jen nějaký "čtenářský dopis" vloudil na stránky přetaženému Kaletovi...

CZ: Lobkowiczův koktejl

Vstup do EU bez referenda zato patří ke klíčovým prioritám Cesty změny. Stojí hned na druhém místě za "růstem životní úrovně a kvality života", jak je najdete na provizorních stránkách na www.sweb.cz/cestazmenycz. Stránky působí na rozdíl od prezentace Pajerové systematičtěji a mají i vyšší úroveň jazykového zpracování. To ale nebrání některých logickým nonsensům či protimluvům. Teze o vstupu do EU "bez referenda", kterou se dnes neodváží obhajovat ani největší euroskeptik, a už vůbec ne ten, který se snaží prosazovat prvky "přímé demokracie", k nimž se CZ hlásí, mluví za všechny. Tato teze asi zmate opravdu všechny. Ale takových protimluvů tu nalezneme bohužel více...

Hned zásadní úvaha o prosazování "politiky středu, bez ideologických nálepek" je z rodu takových: "Politika CZ nejde ani vpravo, ani vlevo, ale jde dopředu. Chceme být průvodci všemi změnami v rámci nejširšího konsensu. Podstatné je pro nás zdravé životní a lidské prostředí." Znamená to, že jde o český pokus převzít myšlenku "nového středu"? Jaké bude například ekonomické zázemí tohoto pokusu? V kapitole o "omezení vlivu státu" se hodně píše o "konkurenceschopnosti v globalizovaném světě", kde se například k velkomu překvapení dočteme: "Nové šance pro větší zaměstnanost získáme jen pokud odstraníme monopoly. Liberalizace trhů pošt, telekomunikací a energie chceme nastavit výhybky pro rozmanitější nabídku a výhodnější zásobování podniků a domácností." To vypadá jako hodně velký "neoliberální střed". V této souvislosti se jiná věta, že strana "není koncipována jako neoliberální v ekonomice, ani jako konzervativní v kultuře", kterou najdeme hned v úvodní prembuli politického programu, zaskví jako tak trochu nechtěné freudovské přiznání.

Důraz na trvalé hodnoty, uvedená jako první programový cíl, má opravdu ráz, řekněme "progresivního konzervatismu": "Jsme přesvědčeni, že budoucnost naší země je nemyslitelná bez soužití založeném na úctě k etickým a duchovním hodnotám. Všechny silné společnosti mají pevný morální základ, který přímo souvisí nejen s kvalitou života, ale také se zdravou konomikou." Šestice pojmů, která prochází jako leitmotiv práce pro CZ zní: nesobeckost, bezúhonost, objektivnost, odpovědnost, otevřenost, poctivost. Tento neokonzervativní trend vynikne při jemnějších nuancích ve výrazech jako "humanizace a obnova občanské společnosti", nebo v myšlence na "hlubší uplatnění svobody a rovnosti, především mezi ženami a muži, bohatými a chudými a lidmi různého etnického původu".

Nový střed je u Lobkowiczovy skupiny koktejlem tvrdé pěsti ("Osm let za vraždu je dárek", "Ulice bez zločinců"), neoliberalismu ("Velký daňový třesk: ČR Irskem střední Evropy", "Hospodářství bez tunelů") a osvícenství s dobrým konzervativním základem ("Škola základ života", "Namísto 10 byrokratů 1 nezávislý odborník"). Expertní poloha, kterou Jiří Lobkowicz prosazoval od začátku projektu, a která se jistě bude líbit mnoha lidem se sklonem k praktickému řešení, má ale v sobě ukryt jeden jedovatý háček: Neznamená to náhodou elegantní vyřazení také občanů z politiky? Kdo zvolí experta?

Následuj instinkt!

Mnoho nápadů je ale u obou skupin zajímavých a provokativních. Program je ale často důležitý pouze jako alibi: rozhoduje často instinkt a přitažlivost osobností. V tomto zápasu, který hrála poslední tři měsíce média, nemůže zatím Lobkowicz proti Pajerové zvítězit. Kvalita obou osobností je prostě jinde: Monika dokáže svou sběrnou technikou a prací v terénu uštrikovat rozsáhlou síť, která obepíná údolí i hrady - a to včetně toho Pražského hradu. Pokud je pravda, co napsala Krystyna Wanatowiczová (a co Pajerová potvrdila) v Týdnu (5.11.), nad jejím "symbolickým vlivem" a kontakty s prezidentem Havlem, zůstává člověku rozum stát.

Jiří Lobkowicz, který patří - jak sám říká - k té chytré větvi Lobkowiczů, má zase větší přehled a schopnost dlouhodobějšího systémového myšlení. Start Cesty změny v Českých Budějovicích začátkem listopadu nebyl jako test rozhodně k zahození. Zejména diskuse se studenty v menze Čtyři Dvory, kterou jsem viděl, patřila k těm velmi instruktivním. Skupina si tam například ověřila, jak užitečné je budovat spřízněné stavovské kluby: v tomto případě Klub 30. Lobkowiczovy občasné úvahy nad "dědictvím Václava Havla" jsou možná dnes nepopulární, ale kdo ví - za pár let?

***

Lobkowicz i Pajerová rozhodně nezmizí ze dne na den z české politické scény, budou hrát každý svůj part podle schopností a osobní motivace ještě nějaký čas... ...až se třeba jednoho dne probudíme v zemi, kde na Hradě bude sedět Jiří Lobkowicz, a v podhradí vládnout Monika Pajerová. To ale bude možná jiná pohádka. V současném politickém klimatu hrají oba se svými příznivci zatím druhořadé role: mnohem více by jim určitě slušelo spojenectví. Jinak jsou odsouzeni k pohybu na uzavřeném kruhovém objezdu. A to i přesto, že eroze etablovaným politických stran nezadržitelně postupuje. Zejména ty dvě, ODS a ČSSD, které se nemohou vymanit se svého smrtelného objetí, již dnes nedokážou dlouhodobě reagovat na aktuální témata. Výbušné krize, jimiž prošla česká společnost od uzavření tzv. opoziční smlouvy, totiž přímo zakládají svým způsobem vládnutí. Blíží se polovina listopadu a minimálně dvě velké krize visí opět ve vzduchu: ta studentská a opět televizní, kde Jiří Balvín hodlá zahájit propouštění...

Přijde "třetí vlna" občanského odporu a bude znít náměstími: "Lobkowicz na hrad"?