Výňatek z hlavních večerních pětapadesátiminutových Channel Four News, které se vysílaly v pondělí 22. října.

Moderátor: Labouristický poslanec bez portfeje Paul Marsden odmítl mlčet ohledně svého odporu vůči útokům proti Afghánistánu. Marsden zdůraznil, že bude dál bojovat za to, aby měla britská Dolní sněmovna právo hlasovat o nynější válce. Konstatoval, že je šokován způsobem, jak na jeho postoje reagovala britská vláda. Projevuje se vzdorně navzdory tomu, že byl povolán před hlavní vládní funkcionářku pro parlamentní disciplínu v labouristickém poslaneckém klubu, která, tvrdí Marsden, ho přirovnala ke kolaborantům s Hitlerem ve třicátých letech a sdělila mu, že "válka není otázkou svědomí". Naše politická editorka Eleanor Goodmanová informuje nyní o tom, jak si vláda poradila s disidentskými hlasy v labouristickém poslaneckém klubu.

Hlas Tonyho Blaira: Tato vojenská akce, kterou podnikáme, ochrání naši zemi, náš lid, naši ekonomiku, náš způsob života.

Eleanor Goodmanová: Základním rysem tohoto způsobu života je parlament. Avšak když je vládě poskytnuta možnost, aby ukázala, jak parlamentní demokracie skutečně funguje, tendence všechno ovládat, která převládá v Labouristické straně, nyní vytvořila nepravěpodobného mučedníka. Je jím Paul Marsden, labouristický poslanec bez portfeje, který se během minulého volebního období skoro vůbec neprojevoval a jehož kritika války v Dolní sněmovně by ani asi nebyla zaznamenána, kdyby nebylo hlavní funkcionářky pro labouristickou poslaneckou disciplínu, která ho povolala na kobereček a řekla mu, aby byl zticha.

Paul Marsden před parlamentem: Bohužel rozhovor zdegeneroval tak, že mi začala vyčítat, že podle jejího názoru ti, kdo jsou proti bombardování Afghánistánu, se proviňují mnichovanstvím, jako lidé, kteří ve třicátých letech ustupovali Hitlerovi. Že prý stejně tak ustupujeme násilí. Podle mého názoru je to absolutně šokující. A ty pomluvy, které se proti mně šíří. Vypráví se o mně, že jsem na pokraji nervového kolapsu. No, mohu ujistit vás i šiřitele těchto zpráv, že nejsem na pokraji nervového kolapsu. Takhle ti manipulátoři fungují, tiše, za scénou, za kanceláří funkcionářů pro stranickou disciplínu, v pozadí za ústředím Labouristické strany, v pozadí za premiérovým úřadem v Downing Street.

Reportérka: Sama hlavní funkcionářka pro labouristickou stranickou disciplínu Hilary Armstrongová nebyla v pondělí k dispozici. Není to překvapivé, neboť tito funkcionáři obyčejně skládají před přijetím své funkce přísahu mlčenlivosti. Bylo tedy překvapující, když nám Labouristická strana nabídla jinou funkcionářku pro stranickou disciplínu, Anne McGuire, která se sama charakterizovala jako "měkká", aby to prý ukázalo, jak bez obav a bez starostí je Labouristická strana.

Anne McGuire: Paulu Marsdenovi nikdo nezakazuje, aby si říkal, co chce. A nikdo to nezakazuje ani jiným členům labouristického poslaneckého klubu, kteří možná zastávají trochu odlišné stanovisko od většiny členů našeho klubu.

Reportérka: Takže mu paní Armstrongová nevyčetla, že se chová mnichovansky?

Anne McGuire: No, máme k dispozici jen Marsdenovu verzi událostí soukromého a důvěrného rozhovoru - aspoň to měl být důvěrný rozhovor. Nemáme verzi událostí od paní Armstrongové.

Reportérka: Proč nám tedy paní Armstrongová svou verzi neposkytne?

Anne McGuire: No, protože je to důvěrný rozhovor a - mám-li to říct upřímně, kdyby porušila zásadu důvěrnosti v této věci, žádný další pohovor, který kdy by v budoucnosti vedla s nějakým poslancem, by nebyl důvěryhodný.

(Záběry Nevilla Chamberlaina, jak se vrací v září 1938 z Mnichova, vystupuje z letadla a mává papírem, který měl zajistit "Mír pro naši dobu".)

Reportérka: Když se Neville Chamberlain vrátil v roce 1938 z Mnichova, považoval dohodu s Hitlerem o rozčlenění Československa za vítězství postoje mnichovanství, ustupování Hitlerovi, a jen menšina to tehdy považovala za sprosté slovo.

Neville Chamberlain: Pohleďte, co jsem vám přinesl. Jen pohleďte.

Reportérka: Ale rok po začátku války ho přimělo k rezignaci hlasování ve sněmovně - ne proto, že ho prohrál, ale protože ho vyhrál jen velmi těsnou menšinou. (záběr Winstona Churchilla před Downing Street) Churchil naopak využil v roce 1942 hlasování o důvěře, aby ukázal světu to, co charakterizoval jako stabilitu britských institucí. (Starý týdeník: záběry z s titulkem: Válka o Suez) Při dalších válečných konfliktech, jako byl Suez, nebyl vyzván parlament, aby schválil vstup britských vojsk do války, částečně, aby nevyšlo najevo, že je domácí fronta rozdělena. Během války v Perském zálivu John Major také neriskoval předložení zásadních otázek Dolní sněmovně, částečně proto, že se proti válce stavěl podstatný počet labouristických poslanců, mezi jinými i Claire Shortová, která je dnes členkou Blairovy vlády. Je ironické, že to byl až Tony Blair sám, který se stal prvním premiérem za více než padesát let a požádal parlament, aby schválil vojenské akce proti Iráku. 23 poslanců hlasovalo proti. Pravděpodobně dvojnásobek toho počtu (z 610 poslanců, pozn JČ) by nyní hlasoval proti válce v Afghánistánu. Dnes dopoledne řekl ministr zahraničí Jack Straw ve vládě, že je parlament více jednotný v této válce než ohledně války v Perském zálivu a v Kosovu. Premiéru prý protikladné hlasy ve sněmovně nevadí. Znělo to trochu, jako že se vláda snaží trochu distancovat od zastrašování pocházejícího od funkcionářů pro stranickou disciplínu.

Labouristický poslanec: Potíž je, že projevujete-li nejednotnost, podporujete tím nepřítele. Ale jestliže většina sněmovny podporuje vládu, je to velmi silný signál.

Reportérka: Zatím podepsalo parlamentní rezoluci, otevřeně kritizující vedení války, asi dvacet poslanců. Někteří z nich vytvoří ve středu protiválečnou skupinu. Asi čtyřicet poslanců požaduje záruky, že vojenské akce jsou přesně zaměřeny na konkrétní cíle. Odpor by se mohl rozšířit i mezi opozičními poslanci. Zatím však drtivá většina poslanců podporuje Tonyho Blaira. Ironií je, že akce činitelů pro poslaneckou disciplínu vyvolává pozornost vůči té poslanecké menšině, kteří ho nepodporují.