"Politická korektnost" v éře trumpismu: "Neříkejme lži lež, ať se čtenář zorientuje sám"

2. 1. 2017 / Karel Dolejší

Když tedy Donald Trump prohlásí, že muslimové oslavovali v New Jersey na střechách útok z 11. září 2001, WSJ napříště už nenapíše, že se jedná o lež, protože nic takového, o čem příští prezident hovořil, se prostě nestalo. Vydá se do kalných vod účelového předpokladu, že takové tvrzení zamýšlené jedině jako účelový prostředek vyvolávání nenávisti vůči skupině obyvatel a bez zmíněného úmyslu zcela nepochopitelné nebylo učiněno zlovolně a záměrně v rozporu s fakty.

Tento žánr hry na novinářské podržtašky v předpokoji prezidentské kanceláře už Češi dobře znají. Miloš Zeman nelže, když tvrdí, že rodina manželky Karla Schwarzenberga žije na "neonacistickém" hradě. Miloš Zeman nelže, když hovoří o Peroutkově článku, který nikdy nikdo, snad prý kromě něj osobně, neviděl. Miloš Zeman nelže, když nevidí ruské vojáky na Ukrajině, které přiznává i Vladimir Putin. To přece nejsou lži; jen je třeba "správně" pochopit, co tím "vlastně" pan prezident myslel. Když Miloš Zeman vysloví anglický výraz "pussy" jako "pasi" a překládá toto víceznačné a spíše jemné slovo nejsprostším českým označením pro ženské přirození, prokazuje nanejvýš "alternativní" znalost cizího jazyka, nikoliv kombinaci ignorance, zlovůle a stařecké sexuální frustrace. Jinak řečeno, mocné je třeba hodnotit podle úplně jiných standardů než obyčejné smrtelníky, se kterými se, pokud lžou nebo přinejmenším suverénně plácají o věcech, o nichž vědí houby s octem, nikdo na světě zpravidla takto nepáře. Novináři jsou tu pak od toho, aby chránili majestát. Když Antonín Novotný změnil zemědělce v "zemedělce", bylo třeba to respektovat, ne jej označit za negramotného. Ne obhajovat správnost a odhalovat pravdu.

Před zlomovými volbami v roce 2013 v ČR a v roce 2016 v USA mnozí kritici předhazovali novinářům podlézání mocným. Skutečnost je ovšem taková, že denní praxe babišomédií nebo poslední instrukce editora Wall Street Journal jsou na stupnici sebeponižování žurnalistické profese minimálně o řád nebo o dva horší než vše, co reálně bylo možno vyčítat médiím před nástupem "iliberální demokracie". Patos populistických politiků, kteří podle jejich příznivců "hovoří o věcech tak jak jsou", ústí do novinářské praxe, jež se označování věci pravým jménem vyhýbá jako čert kříži. Liberálové svým pokrytectvím chránili znevýhodněné menšiny. Po nich přichází čas ochrany mocných, kteří si žádnou takovou ochranu absolutně ničím nezaslouží. 

Jo, a abych nezapomněl - nejhorší ze všeho na světě je samozřejmě "politická korektnost" předepisující pokrytecký žargon, díky kterému nemůžete některé do očí bijící věci vůbec říci. Údajně prý ji vynalezli "neomarxisté"...

Vytisknout