Morální selhání mívá různé důvody
Srovnávat Havla, Klause a Zemana nedává smysl
6. 10. 2016 / Bohumil Kartous
Stejně jako je nutné velmi pozorně a skepticky přijímat jakoukoliv ikonizaci postav ve veřejném prostoru, stejně tak je nutné vidět za morálním selháním veřejně exponovaných lidí jejich motivy, pohnutky či vnější příčiny. Srovnávat Havla, Klause a Zemana nedává příliš smysl. Modlit se k jejich obrázkům je krajně blbé vždy, jen je třeba vnímat rozdíl mezi slabostí a naivitou na jedné straně a prostitucí politických bastardů přichylujících se zcela pragmaticky k větší kopce hnoje na straně druhé.
Naprosto souhlasím s Karlem Dolejším, že jakákoliv idolatrie, ať už se týká toho či onoho obrazu procházejícího poněkud odpudivou stokou mediálních kanálů symbolickým nanebevzetím, je kravina. Pro skepticky uvažujícího člověka by měl být jeho osobní postoje dostatečně nad takovou "věcí".
Stejně tak těžko cokoliv vyčítat textu Daniela Veselého, který píše, že "udržování kultu a antikultu Václava Havla je známkou nevyspělosti a bezradnosti české společnosti, která osciluje mezi vzdušnými zámky, aniž by si byla schopna připustit, že skutečná síla měnit věci k lepšímu či naopak k horšímu leží pouze v jejich rukou".
Ano, oba mají pravdu. Kult osobnosti je pro člověka nepotřebným "opiátem", vrátíme-li se k Marxově psychologizaci takového fenoménu. V české společnosti má ještě tu zvláštní, haškovskou příchuť, kdy člověk netuší, jestli uctívači jsou vážně tak jednoduší, nebo naopak tak cyničtí.
Pokud by kdokoliv v ČR chtěl, stačí se rozhlédnout okolo a najít skutečné morální hrdiny, o nichž česká média nikdy nenapíší ani řádku. Kupříkladu lidé, kteří jsou ochotni zcela nezištně a bez jakéhokoliv nároku na adoraci pomáhat lidem v nouzi, když je potřeba. Jsem přesvědčen, že takových morálních hrdinů jsou v české společnosti řádově desetitisíce, možná statisíce.
Nevím. Každopádně upínání se k obrazům jednoduše zpochybnitelných "morálních autorit" vede nutně k blbé náladě. Přeci jen i tomu největšímu oddanému modloslužebníkovi jakéhokoliv kultu osobnosti musí při drtivém náletu antitezí (a že jich česká společnost dokáže produkovat) hlodat v hlavě pořádně vypasený červ pochybnosti. Ne-li, jedná se pravděpodobně o fyziologický limit.
Je ale chyba tvrdit, že vzývání obrazů, současné pojetí ikonodulie je nějaká divná deviace. Není. Je to normální projev společenského chování. Bylo by naopak naprosto překvapivé, kdyby k tomu nedocházelo. Lidská společenství prostě tendují k tomu, vytvářet si legendy a stavět na nich svou identitu.
Nicméně je třeba udělat ještě trochu jasno v tom, že obrazy a selhání konkrétní lidí za nimi mívají poněkud odlišnou povahu. Je pro mě zklamáním, že Václav Havel tak snadno a s takovou prostotou posloužil jako užitečný idiot v okamžiku, kdy bylo třeba sebrat všechny morální autority k posvěcení bombardování Bělehradu. Tragická racionalizace tohoto postoje dodává Havlovu selhání ještě mnohem přízračnější podobu.
Na druhou stranu, Václav Havel člověk (nikoliv Václav Havel obraz) byl prostě v lecčems dost naivní, byl dost nesebevědomý a byl také, jako prezident, dost slabý. To by mělo být součástí realistického obrazu jeho osobnosti. Jenže jakékoliv srovnávání s Milošem Zemanem nebo Václavem Klausem, stárnoucích a posledního stébla mentálních sil se chytajících pošetilců, kteří rádi půjdou na shromáždění rasistů, případně půjdou hrát šaška s plyšovou figurkou do čínské televize, je krajně nemístné. Proč? Protože všechny obrazy jsou stejné a všechna morální selhání též? To prostě není pravda.
Vytisknout