Lži, vyvolávání strachu a pohádky: to je naše demokracie

5. 10. 2016

Naše lidová teorie demokracie je založena na osvícenské představě racionální volby. Předpokládá se, že činíme politická rozhodnutí tím, že si vyhledáváme informace, zvažujeme důkazy a na zákĺadě toho si volíme dobrou politickou strategii a pak se snažíme ve volbách hlasovat pro takovou vládu, která tuto strategii bude prosazovat. Přitom soutěžíme s jinými racionálními voliči a snažíme se je přesvědčovat prostřednictvím racionální debaty.

Ve skutečnosti, jak dokazují Achen a Bartels, nemá většina lidí skoro vůbec žádné použitelné informace o možných politických strategiích a jejich dopadech, skoro nikdo netouží se o tom poučit a většina lidí má silnou averzi vůči politickým neshodám. Zakládáme svá politická rozhodnutí na to, kdo jsme, nikoliv na tom, jak uvažujeme. Jednáme politicky nikoliv jako racionální, individuální bytosti, ale jako příslušníci určité sociální skupiny a vyjadřujeme tím svou sociální totožnost. Vyhledáváme politické strany, které odpovídají naší kultuře, a to bez ohledu na to, zda jejich strategie jsou v našem zájmu. Zůstáváme politickým stranám loajální ještě dlouho poté, co pro nás přestaly být výhodné.

Necháváme se strašně ovlivnit jazykem. Když se v průzkumech veřejného mínění dotazovali Američanů, zda vláda vydává příliš málo peněz "na pomoc chudým", souhlasilo s tím výrokem 65 procent občanů. Avšak jen 25 procent Američanů souhlasilo s tím, že vláda dává příliš málo peněz na "sociální podporu". Před válkou v Perském zálivu r. 1991 bylo téměř šedesát procent Američanů ochotno "použít vojenské síly", méně než 30 procent "jít do války".

Máme neuvěřitelně krátkou paměť, co se týče toho, co vláda udělala, pamatujeme si její činnost jen za několik posledních týdnů, a jsme zoufale špatní při určování viny. V roce 1916 ztratil Woodrow Wilson 10 procent své voličské podpory, protože žralok usmrtil u amerického pobřeží pět lidí.

Mělo by fungovat lepší šíření informací a vzdělávání. Ale to taky nefunguje. Většina Američanů si myslí, že za Billa Clintona vzrostla státní zadluženost (ve skutečnosti ji Clinton výrazně snížil). Proč? Protože Clinton byl Demokrat a ti přece dělají dluhy. Informace z politiky nepoužíváme k tomu, abychom korigovali vlastní názory, ale k tomu, abychom si zdůvodnili, proč věříme tomu, čemu už nekriticky věříme.

To neznamená, že demokracie je úplně k ničemu. Dovoluje, aby se vlády měnily bez krveprolévání, vlády mají omezené funkční období, a zajišťuje, že výsledky voleb jsou všeobecně přijímány. Někdy odpovídá to, komu veřejnost za co připisuje vinu, realitě, proto v demokraciích nebývají hladomory.

V těchto ohledech je demokracie lepší než diktatura. Slabostí knihy Demokracie pro realisty je, že většina jejích příkladů pochází z USA a že jsou staré. Kdyby autoři zkoumali lidové vzdělávací organizace v Latinské Americe, participační rozpočty v Brazílii a v New Yorku, fragmentaci tradičních stran v Evropě a hnutí, které vytvořilo Bernieho Sanderse, mohli nalézt více prostoru pro naději. Situace možná není tak stroprocentně beznadějná, jak autoři argumentují.

Systematicky pracující, rozhodné a dobře organizované organizace dokáží upozornit na zanedbávané problémy a změnit politické důsledky. Nelze při tom ale spoléhat na to, co by demokracie měla být. Musíme ji vidět takovou, jaká je. A to znamená pochopit, jací jsme.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout