Hnutí ANO jako bič na ostatní strany

9. 10. 2016 / Boris Cvek

Dlouho jsem to chápal jako pomýlení voličů, jako opakování Věcí veřejných, jako dočasný jev, ale ANO začalo fungovat jako trest pro tradiční strany. Samo se od začátku ústy svého majitele takto deklaruje: Babiš říká, že jeho vstup do politiky si vynutily tradiční strany tím, jak hrozně fungují. Pokud je prvořadým cílem voličů potrestat „tradiční strany“, ANO funguje dobře i přes šílené střety zájmů a přes politickou bizarnost, kterou je. Navíc se ukázalo v Brně, že ANO může vytvořit zajímavou progresivní koalici západního typu, která přichází s vyspělými řešeními pro lidi bez domova.

Když voliči používají ANO jako biče, politici by se měli ptát, za co jsou biti, aby se změnili. Pravice to po volbách 2013 nezvládla. Měla obrovskou příležitost z opozičních lavic drtit vládu, jejíž ministr financí je v obludném střetu zájmů, jenže to by se musela stát nejprve pro voliče důvěryhodnou. Příběh pravice a nakonec i ČSSD zněl takto: ANO je hrozné, a proto nás volte. Čili: bijete nás za staré pořádky a my ty staré pořádky, to staré myšlení chceme zachovat (nebo musíme, protože jsme s nimi bytostně srostlí), tak budeme útočit na váš bič. Ale to nemůže fungovat. Návrat není. „Tradiční strany“ nemohou získat zpět důvěru voličů kritikou Babiše. Stále méně lidí je bude volit jako spásu demokracie před Babišem. A sněmovní volby jsou za rok.

Nadbíhání voličům primitivní lidovostí nebo xenofobií také zjevně nepomohlo. Sotva může pomoci také vyšachování vítěze voleb jakýmisi širokými koalicemi, které mohou vzbudit jen podezření, že je třeba minulé dění v krajských rozpočtech skrýt před někým cizím, a tak se spojují všichni, kdo mají máslo na hlavě, bez ohledu na politický program. Bleskové vytvoření koalice proti ANO v Královéhradeckém kraji těžko unikne zvýšené míře podezření, že politiky spojil strach z nových lidí, kteří by mohli chtít dělat audity minulého hospodaření. Status quo jako všeobecná zlodějina. A to je přesně to, na čem Babiš staví: všichni kradou.

Z tohoto pohledu je spíše s podivem, že ANO nevyhrálo v krajských a senátních volbách mnohem drtivěji. Zdá se například, že na rozdíl od ČSSD v Jihomoravském kraji pod vedením Michala Haška si ČSSD v Jihočeském kraji pod vedením Jiřího Zimoly důvěru voličů zachovala. Bude obtížné to analyzovat a zevšeobecňovat, nicméně ČSSD stojí před sněmovními volbami, které pro ni mohou být osudné: cesta pod 10% není najednou příliš nepravděpodobným scénářem. Pod dojmem úspěchu hejtmana Zimoly by nemělo dojít k záměně České republiky za Jihočeský kraj.

Někteří voliči zase důvěřují Tomiu Okamurovi, který nejprve dostal do Sněmovny stranu Úsvit přímé demokracie, pak z ní odešel kvůli sporům o miliony, ale nyní opět obstál. Obstál v koalici se Stranou práv občanů, ale ta bez něho – i když za ní kandidoval výkvět pražského hradu – skončila debaklem stejně jako v roce 2013, kdy ještě nesla ve svém názvu jméno Zemanovci a její politici byli v Rusnokově vládě.

Celkově ale extremisté utrpěli debakl. Volby nebyly o jejich tématech. Nebyly ani o sporu opozice a koalice, jak tomu bývalo dříve, byly zejména o sporu ANO s „tradičními stranami“, o zastavení Babiše, o únavě z něho. Ale k žádné únavě zjevně nedošlo. Vždyť i „tradiční strany“ dostaly mnoho let, více než dvacet, než se to ve voličích změnilo. Chuť na bič na Babiše může přijít až v době, kdy ANO bude deset dvacet let hegemonem a jím nastavené poměry budou ty „staré“, hnusné, za které je třeba trestat. Porazit ANO dříve nějakou smysluplnější změnou, než jen trestajícím způsobem, nepůjde bez hluboké změny v „tradičních stranách“. Je ale pravděpodobné, že ty se raději propadnou do nicoty, než by něčeho takového byly schopny.

Vytisknout