Proč je třeba přijmout Gruzii do NATO

16. 9. 2016 / Karel Dolejší

Turecko disponuje druhými největšími pozemními silami NATO, po dalších plánovaných redukcích U.S. Army má dokonce mít armádu největší. Ankara tedy váže značné ruské síly na Kavkaze, přičemž v Jižním vojenském okruhu Moskva dislokuje své nejlépe vyzbrojené a vycvičené jednotky. Pokud zmíněné bez platilo bez výhrad, Kreml si těžko mohl dovolit nasadit jednotky Západního a Jižního okruhu v jedné velké ofenzívní operaci na západě. Vzhledem k probíhajícímu sbližování Ankary s Moskvou ovšem turecké ozbrojené síly zmíněnou funkci postupně přestávají plnit. (Specifickým tématem je role Turecka z hlediska poměru sil v Černém moři, tou se zde ale zabývat nebudu.)

Místo Turecka v západních aliančních strukturách tradičně politicky garantovala armáda. Tu však v minulých letech masivně oslabila politická ofenzíva koalice "umírněných" islamistů, přičemž frakce gullenistů, likvidovaná po nedávném pokusu o převrat, ještě reprezentovala relativně kultivovaný prozápadní proud. Další politický vývoj v Turecku tak bude mnohem více ovlivňován proudy odrážejícími kulturní a politické podmínky zaostalé rurální Anatolie - a země se nevyhnutelně Západu vzdálí ještě více než dosud. Erdogan se také netají dlouhodobými aspiracemi na pozici vedoucí mocnosti islámského světa, včetně úvah o vlastním jaderném arsenálu, které nejsou zrovna kompatibilní s účinkováním v NATO.

Dohoda s Erdoganem uzavřená po neúspěšném "prozápadním" převratu přinesla Putinovi do jeho plánů další stupeň volnosti. Jestliže loajalita Turecka vůči NATO slábne, je mnohem snáze možné soustředit velké síly, včetně dosud situovaných na jihu, k operacím na jedné jediné frontě - například proti Ukrajině nebo Pobaltí. Vedle již probíhajícího rozšiřování ruské armády o tři až čtyři divize v Západním vojenském okruhu to znamená další desítky tisíc vojáků, jež lze podle potřeby snadno přesouvat na západ.

V Jižním vojenském okruhu v rámci 49. armády působí řada elitních ruských jednotek, mimo jiné "pretoriánská" 8. (Tamanská) motostřelecká divize, 33. a 34. motostřelecká horská brigáda, tři brigády Specnaz, dvě velké výsadkové jednotky (7. gardová výsadková divize, 56. gardová výsadková brigáda) a masivní specializované dělostřelecké síly. 58. armádu tvoří pět dalších motostřeleckých/motorizovaných brigád plus podpůrné jednotky. V tomto prostoru jsou nasazeny i nejlépe vybavené jednotky ženijní či specializované na vedení REB. K Černomořské flotile, jež jinak leží mimo záběr tohoto textu, patří podstatné síly námořní pěchoty (810. brigáda, 382. nezávislý prapor).

Hlavním úkolem v současné situaci by bylo obnovit vázanost jednotek Jižního vojenského okruhu v kavkazském prostoru. Tu část ruské armády, která se zde nachází, by Putin neměl mít možnost jednoduše přesunout jinam a volně ji použít. Pokud ale Turecko už není faktorem, který by spolehlivě zajišťoval zmíněný stav, je třeba nasadit jiné prostředky.

Německý vojenský publicista Sven Ortmann již po nějakou dobu navrhuje vytvořit ozbrojené uskupení NATO na území Gruzie - a donutit tak Moskvu, aby na Kavkaze dál držela stejné, nebo i větší síly než dosud.

Podívejme se na takový projekt blíže. Umístění jednoho až dvou brigádních bojových týmů (BCT) NATO (20 - 40 000 vojáků) by garantovalo nezávislost samotné Gruzie. Současně by to paranoidní Rusko tradičně spoléhající jen na početní převahu a ignorující široce přijímané principy dostatečné obrany přinutilo čelit hrozbě ukončení okupačního režimu v enklávách Abcházie a Jižní Osetie držením dvojnásobných a trojnásobných sil, než kolik by nasadilo NATO, ve sporném prostoru. Takové opatření by tedy vázalo 40 - 120 000 ruských vojáků, kteří by nemohli být použiti jinde.

Pokud by Putin i přesto dál plánoval používat armádu k zastrašování sousedů nebo útoku na ně, musel by ozbrojené síly z již tak krvácejícího státního rozpočtu dále rozšířit. A to představuje úkol, kterým by se Moskva zase o kus přiblížila k hranicím ekonomických možností.

Kdyby Putin armádu nerozšířil, jeho vyhrožování sousedům by spolu s desetitisíci nemobilních vojáků ztratilo notný díl věrohodnosti - a silová politika Kremlu by se stala mnohem méně přesvědčivou a úspěšnou.

***

Problémem současného Západu ve vztahu k Rusku rozhodně není nedostatek zdrojů a údajná potřeba masivně navyšovat vojenské rozpočty (jejichž hlavní mínus představuje chaotická akviziční politika). Problémem jsou na prvním místě neadekvátní zahraničněpolitické a bezpečnostní představy politických elit, které se často pohybují na hranicích naprosté absurdity.

Když Rusko horečně zbrojí nezávisle na tom, co Západ udělá nebo neudělá, strašák "závodů ve zbrojení" má mnoho let po sezóně. Lidé navyklí za poslední čtvrtstoletí na politiku hledání kompromisů a dialogu naprosto nechápou, že hovoří takovým jazykem a hrají takové politické hry, v nichž vůči oponentovi, jakým je Vladimir Putin, systematicky prohrávají - a nemohou jinak. Dokud za Západ budou jednat ideologicky předpojaté osoby jako Barack Obama, John Kerry, Frank-Walter Steinmeier či dokonce nedejbože Jeremy Corbyn; osoby, které pokusy postavit se agresorovi včas a tak skutečně bránit válce systematicky dezinterpretují coby "válečné štvaní"; dokud bude ochočenými novináři umožňováno pomlouvat kritiky a podsouvat jim přání vyvolat otevřený ozbrojený konflikt, porážky Západu budou následovat rychle jedna za druhou. Putin použije armádu za ruskými hranicemi podle libovůle, západní politici se však vynasnaží přetrhnout ve snaze "nalézt diplomatické řešení", které de facto ruskou agresi legitimizuje. Nastane fáze ukolébání pozornosti, po ní další kolo agrese, a znova.

Přinejmenším dokud nedojde k pochopení faktu, že právě včasná eskalace v některých případech představuje jediný nástroj, jak stále arogantnějšího oponenta ještě přivést k rozumu.

Vytisknout