Ještě jeden výkřik

14. 3. 2016 / Jan Sláma

Předně bylo poukázáno na fakt, byť s nesouhlasnou reakcí, že rapidní změna v chování dětí se objevuje až po společenském převratu. Někteří občané se dostali různými způsoby k penězům a to většinou lidsky nezvládli. Začali se cítit nadlidmi a to samozřejmě přenesli i na své děti. Ve třídách vzniklo kastování a to dokonce i vůči učitelům. Chudý učitel je v očích takto pozměněných dětí člověkem neúspěšným a tudíž není oprávněn je, potomky úspěšných, nějak usměrňovat.

Někteří přítomní vylíčili své bolestivé zkušenosti. Byl popsán i příběh pohlavku, který stál nebo bude asi stát (?!) ředitele jeho místo. Přítomní z vědeckých a výzkumných sfér zavrhli pedagogickou nemohoucnost ostatních a být více času, jistě by obohatili přítomné o dobré rady.

Školní inspekce jako orgán MŠMT se nepředvedla příliš přesvědčivě a chudák paní ministrině se mohla spíše než o ni opřít o své právnické vzdělání v námětech, jak podle platných zákonů děti umravnit.

Už notoricky známý problém s financováním škol se opět přetřásal a doporučená možnost vyloučení nezvladatelného žáka ze střední školy, byť s dopady do rozpočtu, se konstatuje jako problematická u základních škol. To všechno ale všichni dávno víme. Takže celkový dojem je jen velká skepse a tušení, že bude hůř.

Přesto ale je dobře, že se doposud skrývané problémy začínají veřejnosti odkrývat. Už jenom proto, aby se ta veřejnost začala zamýšlet, kam nastolený životní styl společnost vede. Vidíme to denně kolem sebe. Maminka, která chce nebo musí pracovat, posadí ráno své dítě do auta, ve spěchu, při kterém ještě vyřídí několik telefonátů, je převeze do školky či do školy. Tam ho vysadí nebo odvede. Sotva s ním při tom prohodí několik slov. Pěší chůze s dětmi je vzácností. Není na ni čas a je nepohodlná. Ta se děje jen občas, když není na auto nebo je po ruce babička.

Po práci se děj opakuje. Některé děti jsou rozvezeny po různých kroužcích, kde tráví čas mimo rodinu. Doma se děti vrhají na počítač a rodiče jsou rádi, že si odpočinou.

Výchovná práce zůstává na škole, ale té rodiče příliš nepomáhají a zvláště ti vlivní nebo ti, kteří se cítí být chytřejší než paní učitelka, ji spíše hatí. Takoví rodiče, kteří na rodičovské povinnosti rezignovali, by měli být vděčni, že se dítě vůbec někdo snaží vychovávat a měli by škole pomáhat alespoň tím, že její práci nemaří.

O způsobech jak děti pro práci ve škole zaujmout jsem toho napsal už dost. Jsou to jednoduché a základní principy. Jen by musely být uplatněny vcelku, jednotou všech pedagogů v čele s řediteli a podpořeny orgány ministerstva. Hodně by pro zjemnění mravů mohli udělat i lidé ve sdělovacích prostředcích. Zatím spíš dělají přesný opak. Zejména u státem financovaných pořadů by měla být požadována jejich výchovnost. Ne však účelová propaganda.

Ani vlády v minulosti nepřinesly mnoho pozitivního, spíše prohlubovaly propast mezi hmotně podhodnocenou většinou a zbytečně přehodnoceným zbytkem společnosti. Lze ovšem namítnout, že takové vlády si lidé volí sami. Snad budeme příště moudřejší.

Závěrem se chci znovu vrátit k příznivým dojmům z maturitního plesu. Ti krásní mladíci a slečny se během svého studia jistě setkali s nevhodným chováním spolužáků, možná, že se na něm i sami podíleli. Zakrátko budou sami zakládat rodiny a mít děti. Doufejme, že ty už budou žít v lepších poměrech než ty současné. Musíme na tom všichni pracovat.

Vytisknout