Sklízí elity ve středovýchodní Evropě nyní důsledky dlouhodobého vylučování obyčejných lidí ze společenského diskursu?

4. 1. 2016 / Jan Čulík

Po pádu komunismu ve středovýchodní Evropě tamější politikové si tento princip vůbec neuvědomili. Vždycky dávali okázale najevo obyčejným lidem, že jsou něco extra. Pražská mediální kavárna si po dobu delší než je čtvrt století omílala své nadšenecké prokapitalistické mantry, hrdá na to, že se může (aspoň sama ve svých myslích) považovat konečně za součást blyštivého a dokonalého Západu - o němž se právě v té době ukázalo, že není ani blyštivý, ani dokonalý.

Ve svém černobílém vidění světa pražští politikové a novináři pomíjeli názory obyčejných lidí a bylo jim zcela jedno, že zkušenost těch obyčejných, mimopražských lidí byla o hodně jiná než horování pražských novinářů pro dokonalý kapitalismus.

Vždycky mě fascinovalo, jak rádi a jak podrobně se čeští občané účastnili nejrůznějších průzkumů veřejného mínění, které jsme kdy v Britských listech  organizovali. Lidi prostě chtěli a chtějí mluvit o svých problémech. Jenže v ČR se jich na to nikdo neptá.

Ta bezbřehá arogance je naprosto zjevná ještě v Klusákově a Remundově filmu o prezidentské kampani Spřízněni přímou volbou. V jedné sekvenci tam Karla Schwarzenberga jako tehdejšího  ministra zahraničí  a Nečasovu vládu při volebním mítinku v Ostravě začne ostře kritizovat jeden místní občan. Schwarzenberg mu naprosto drsně odpoví něco v tom smyslu, že volby vyhrála Nečasova koalice, jejíž je on sám taky součástí, tak ať občan prostě drží hubu.

A takové postoje projevovala vládní a novinářská elita zřejmě po celé středovýchodní Evropě. V podzimních všeobecných volbách vyhnali voliči v Polsku z vlády politicky a ekonomicky velmi úspěšnou středopravicovou stranu Občanská platforma, protože se vůči obyčejným lidem mimo velká města stavěla arogantně.

A teď to máme: městská politická a novinářská elita projevovala léta nadřazenost nad obyčejnými lidmi tak dlouho, že nyní vznikl v postkomunistických zemích alternativní diskurs. Je založený na důvodné frustraci, ale pak hlavně už jen na paranoidních, populistických hoaxech, šířených po internetu, a na neexistujících nesmyslech.

Nejhroznějším důsledkem rozkolu mezi městskou elitou a zhrzeným, frustrovaným obyvatelstvem je dnes skutečnost, že frustrovaný "obyčejný občan" odmítá vnímat a brát v úvahu jakákoliv fakta. Centrum občana tak dlouho ignorovalo, až, jak se zdá, se stalo téměř nemožným občana do racionální veřejné diskuse vůbec začlenit.

Bude od nynějška opravdu ve středo a východoevropských postkomunistických zemích vládnout hysterie, iracionalita, slabost a strach? Opravdu se proti tomu nedalo v minulosti směrem k inkluzivitě něco dělat?

A nedalo by se něco dělat aspoň dnes?

Poláci se možná o demokracii ve své zemi postarají, protože způsob, jak tam nyní jedná strana Právo a spravedlnost, je tak do nebe volající, že si to občané asi nenechají dlouhodobě líbit. Kromě toho populistická etatisticky-komunistická ekonomická strategie, kterou začíná provádět strana Právo a spravedlnost, je hospodářsky zřejmě nerealizovatelná a dříve nebo později skončí kolapsem.

V České republice a na Slovensku by bylo zapotřebí, aby vystoupili lidi, kteří jsou schopni hovořit jasným, věcným a racionálním hlasem a trpělivě vysvětlovat mezinárodní i evropský kontext současné uprchlické krize, která vyvolává v ČR tak obrovský strach a hysterii.

V médiích by se mělo vyskytnout daleko více lidí ze Sýrie, z Iráku či z Afghánistánu a muslimové by měli vysvětlovat, že to nejsou ani primitivové, ani teroristé, ale normální lidi jako vy a já. Tak, jak to dávno vědí obyvatelé západní Evropy.

A média by měla vtahovat do diskuse obyčejné lidi i o jejich normálních, každodenních problémech a hájit jejich věc. Aby získali povědomí, že na ně všichni nekašlou a že Česká republika může být inkluzivní, slušný stát, v němž mají všichni šanci a lidi si navzájem pomůžou.

Vytisknout