První dojmy ze země, jež stále leží v žaludku „mezinárodnímu společenství“

16. 11. 2015 / Daniel Veselý



Hysterie, která ovládla českou společnost v souvislosti s údajnou muslimskou invazí do staré dobré Evropy, se mi zdá z Íránu, tedy v našich očích poměrně konzervativní muslimské země, právě při psaní těchto řádků ještě nepochopitelnější než dříve. Sedím právě v mešitě ve městě Tabas, které se nachází několik set kilometrů jihovýchodním směrem od Teheránu, a musím přiznat, že návštěva Íránu předčila mnohá má očekávání.

Česká ambasáda varuje před návštěvou Íránu, což je poněkud absurdní, neboť tato země je v kontextu blízkovýchodního chaosu naprosto stabilní a vesměs bezpečná. Írán je přes podepsání přelomové dohody o výrazné redukci jeho jaderného programu totiž stále na „tapetě“. Domnívám se, že pro to existuje jednoduché vysvětlení. Íránský režim se prostě plně nepoddal „mezinárodnímu společenství“ tedy Spojeným státům a jejich spojencům, především Izraeli.

Spousta lidí žijících na Západě počítaje v to Českou republiku zná tuto zemi jen z mainstreamových médiích či filmů, jako jsou Bez dcerky neodejdu či Argo, jež ale nabízejí velice pokřivený obraz na hony vzdálený skutečné realitě. Samozřejmě, že mohu vycházet jen ze svých letmých poznatků a dojmů, a nikoliv z dlouholetého studia zdejší společnosti a kultury, ale i tak si myslím, že je třeba se o ně podělit.

Pokud navštívíte íránskou metropoli Teherán, kde žije 12 až 14 milionů lidí, tak vás na první pohled vás ohromí zdejší chaotická doprava, nespočet motocyklistů brázdících silnice hlava nehlava, spousta smogu, byť ne v celém městě, a neustálé troubení klaksonů. To je ale typický rys řady dalších muslimských měst. Na druhou stranu teheránské metro mi připadalo modernější a především čistší než pražská podzemka, ačkoliv je pravda, že zde fungují zatím jen čtyři linky. Vagony jsou odděleny zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy.

To se na první pohled může zdát jako ryze diskriminující opatření, nicméně jde o to, aby ženy měly své pohodlí a nebyly obtěžovány jinými muži. Není ani divu - při tak obrovské tlačenici, kterou jsem zažil na vlastní kůži. Totéž platí celou pro městskou hromadnou dopravu v íránském hlavním městě, která je na naše poměry velice laciná. Také lůžkové vagóny v meziměstských vlacích jsou v poměrně solidním stavu; myslím, že lepší než třeba lůžkové vagóny Českých drah vypravované na Slovensko.

V Teheránu jsem navštívil sídlo šáha Rézy Páhlavího a jeho rodiny, a taktéž bydliště ajatolláha Chomejního po jeho návratu z francouzského exilu. Zatímco královský palác, jenž měl k dispozici šáh a jeho nejbližší, byl na tehdejší dobu poměrně luxusní, Chomejního příbytek byl naopak velice skromný. Překvapilo mne, že šáh, jemuž není stávající režim nakloněn, nebyl vylíčen jako despota ani jako americká loutka. Zato Chomejního podobiznami se Teherán jen hemží.

Jestliže jsem v úvodu napsal, že Írán je poměrně konzervativní muslimská země, tak toto rozhodně neplatí pro hlavní město Íránu, ale spíš pro menší města a venkov. Oproti tomu třeba Istanbul je asi nejkonzervativnějším místem v Turecku, co se náboženství týče.

Obyvatelé Teheránu jsou přirozeně vzdělanější a obecně informovanější než lidé žijící v jiných částech země, a totéž platí i o jejich příjmech. Překvapilo mne, že ve městě je také spousta různých bank – nezapomínejme, že západní sankce byly a dosud stále jsou (ač mají být podstatně zmírněny) naměřeny zejména na bankovní a ropný sektor.

Íránci, stejně jako obyvatelé jiných zemí, které jsem doposud navštívil, jsou velice příjemní, přátelští a pohostinní lidé. Řada z nich z nich Českou republiku zná, nicméně běží o předrevoluční období, kdy ČSSR do Íránu vyvážela křišťál a cukr. Musím přiznat, že jsem se často v duchu zastyděl, že v mé domovině se tak masivně brojí proti „fermentizaci“ zdánlivě animózních kultur a v prvé řadě proti proti lidem, kteří nikomu nic zlého neudělali.

Írán
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 16.11. 2015