Domácí násilí stále aktuální

9. 11. 2015 / Kateřina Duchoňová

Jedná se často o ženy, matky malých dětí, ale nemusí to být zdaleka pravidlem, osoby trpící závažnou duševní poruchou, fyzickým handicapem nebo staré lidi, většinou s více chorobami a ztrátou soběstačnosti. Společným jmenovatelem je, že jsou ve velké míře odkázáni na pomoc svých blízkých, at' už fyzickou, psychickou nebo ekonomickou a ti svého postavení mohou zneužít.

To se nemusí týkat domácího násilí u žen, mezi týrané osoby patří i ženy soběstačné a ekonomicky nezávislé, které se dostanou systematickým terorem do role oběti a nemohou najít cestu ven.

Pachatelé potom mohou být zcela různého věku, pohlaví (obecně ale více převažují muži), vzdělání, socioekonomického postavení a náboženského vyznání.

Mezi klíčové rysy domácího násilí patří jeho dlouhodobost a opakování, eskalace, neveřejnost a jasné rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné.

Často se setkávám při poukazování na domácí násilí s nepochopením ve smyslu, že se vždy musí jednat o fyzické nebo sexuální násilí, ale mezi další typy, které mohou z dlouhodobého hlediska oběť stejně traumatizovat a potažmo ji i nešťastným vyústěním ohrožovat na zdraví nebo na životě je i psychické násilí – mezi které patří výhrůžky, zastrašování, vydírání, nadměrné a neoprávněné kritizování a zvýšená kontrola všeho, co ohrožená osoba dělá – např. odchody a příchody domů, do zaměstnání, kontrola sms zpráv nebo emailů, dále sociální násilí za účelem izolování oběti od jejího blízkého okolí a ekonomické zneužívání.

Řada těchto typických znaků a forem chování potom naplňuje i skutkovou podstatu trestných činů např. týrání osoby žijící ve společném obydlí, týrání svěřené osoby, ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, vydírání, nebezpečné vyhrožování či nebezpečné pronásledování.

Pro ohroženou osobu a její blízké okolí, pokud ještě není zcela izolována, je důležité všímat si především těchto varovných znaků a možnosti podání trestního oznámení.

Ještě předtím je ale možné využít institutu vykázání ze společného obydlí, o kterém je také ve veřejnosti poměrně málo vědět, i když je od svého uzákonění stále více využíván.

Chtěla bych zdůraznit pravidla vykázání včetně povinností Policie ČR, protože bohužel často slyším z okolí i od svých pacientů, že se tak ve skutečnosti neděje, někteří policisté mají tendenci danou problematiku bagatelizovat a neorientují se dostatečně v problematice domácího násilí včetně typického chování týraných osob, poukazují například na to, že manželský pár nebo nemohoucí, invalidní otec se synem se vždy na veřejnosti tvářili spokojeně a na nic si nestěžovali, stejně tak může vypovídat i jejich okolí, oběti tak ale činí ze strachu před násilníkem, proto se snaží působit dojmem idylické rodiny, což naplňuje jeden z hlavních rysů domácího násilí, a to je jeho neveřejnost.

Někteří lidé také nemají k dispozici internet, ocitají se již ve výše zmíněné sociální izolaci, proto by měl být základní postup při řešení problematiky ve srozumitelné podobě umístěn na veřejných místech – např. obecní úřady, knihovny, zdravotnická zařízení, lékárny atd.

Většinou se tak neděje, ačkoliv jsem články na toto téma zaznamenala již před několika lety.

Vykázání v ČR je nově upraveno s platností od 1.1.2009 v zákonu č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, konkrétně v §§ 44 až 47 „Oprávnění vykázat z bytu nebo domu i z jeho bezprostředního okolí“.

Mezi hlavní změny patří, že Policie ČR poskytuje namísto jen teritoriální i personální ochranu, faktický úkon je opatřením preventivního charakteru, není tedy potřeba rozhodovat ve správním řízení, základní lhůta vykázání zůstává 10 dní přičemž se vždy upřednostňuje ochrana zdraví a života týrané osoby, obě strany musí po dobu 10 dnů vykázání respektovat, kontrola dodržování povinnosti vykázané osoby by měla být do tří dnů od vykázání, Policie ČR by také měla do 24 hodin informovat nejen příslušný civilní soud, ale také intervenční centrum nebo OSPOD (jsou-li přítomné děti).

Zde vnímám jako problematické, že v některých regionech stále není dostatek těchto intervenčních center, natož aby se věnovaly přímo problematice domácího násilí a byl zde také dostatečně vyškolený personál. Pokud jsou, tak o nich bývá nízká informovanost nebo jejich budoucnost je nejistá, protože přežívají z grantů a sponzorských darů.

Mezi nejznámější organizace zabývající se domácím násilím patří organizace ROSA, Intervenční centrum Praha, Acorus nebo Bílý kruh bezpečí, který slouží obětem trestných činů obecně.

Některé organizace poskytují také utajené byty , které mohou být v ohrožení života zásadní, je jich ale stále nedostatek, stejně tak jsou důležité včasné psychologické intervence, sociální a právní poradenství, např. možnost podání trestního oznámení na pachatele a zahájení předběžného opatření, aby se nestalo, že se osoba chovající se násilně vrátí po 10 dnech domů a svou agresi ještě vystupňuje.

Znát dobře problematiku domácího násilí je také důležité pro zdravotníky, někdy mohou být jedinými osobami, se kterými přichází oběť do kontaktu. Nejedná se přitom jen o fyzická zranění , ale i velmi negativní důsledky na psychický stav, které mohou vyústit až v pokus o sebevraždu, samozřejmě má násilí v rodině také velmi nepříznivý dopad na psychický vývoj dětí, pokud jsou násilí přítomny. Zásadní je během pohovoru a vyšetření na tuto problematiku pomýšlet a vše pečlivě zaznamenat do dokumentace.

Pokud se zdravotník setká s obětí domácího násilí, měl by jí vysvětlit, že nikdo nemá právo dopouštět se vůči ní násilí a že se může obrátit na některou ze specializovaných poraden a kontakty na ně by jí měl předat (najít je lze například na www.rosa-os.cz, odkaz Důležité kontakty).

Problematická je dle mého názoru i oznamovací povinnost lékaře dle stávající legislativy.

Oznamovací povinnost mají lékaři pouze v případě zranění dětí nebo osob, které byly z nějakého důvodu svěřeny do péče jiné osoby, dospělou oběť domácího násilí by však měli informovat o možnosti právních kroků, které může učinit (například podat na pachatele domácího násilí trestní oznámení), některé dospělé oběti jsou ale v natolik špatném psychickém stavu, příp. mohou i trpět vážnější duševní poruchou, příp. syndromem stařecké demence a přitom nejsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům (což může být proces na měsíce i roky), zodpovídají tedy plně sami za sebe, je potom otázkou, zda by prolomení mlčenlivosti lékaře nemělo být rozšířeno o další body, kdy by prospěch převažoval nad riziky.

Osoba lékaře však může být důležitá i z jiného hlediska například při poskytování součinnosti orgánům činným v trestném řízení. Velmi často je pro úspěšné dokazování v trestním řízení potřebná lékařská dokumentace a je tak nutné řešit otázku, zda-li má lékař povinnost vydat lékařskou dokumentaci orgánům činným v trestním řízení.

Zdravotní dokumentaci lze však odůvodněně považovat za listinu, jejíž obsah podléhá zákazu výslechu, ledaže by došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti Listinu by pak byl lékař oprávněn vydat pouze tehdy, jestliže byl projevem vůle pacienta vůči němu samotnému zproštěn povinnosti mlčenlivosti. Pokud je lékař vyslýchán jako svědek, je podle stávající legislativy nutno zkoumat, zdali se na případ nevztahuje zákaz výslechu.

I zde je tedy potřebný projev vůle pacienta adresovaný lékaři, kterým ho zprošťuje povinnosti mlčenlivosti, což může být zásadní pro důkazní řízení a následné odsouzení pachatele, protože domácí násilí obecně je velmi často obtížně prokazatelné, někdy mají oběti strach k čemukoliv podat souhlas, obávají se dalšího kola násilností, nebo mohou být i nějakým způsobem handicapovány, jak je již výše uvedeno, možná by proto stálo za to, zabývat se touto problematikou zevrubněji z hlediska lidskoprávního, trestního, i z hlediska zdravotnického práva.

Vytisknout