31. 10. 2015 / Konstantinos Dimelis
1. listopadu půjdou obyvatelé Turecké republiky volit nový parlament, protože jejich minulá volba 7. června skončila v parlamentu patem čtyř stran, které se nedokázaly dohodnout na koaliční vládě. Červnové volby byly zlomové v tom, že od roku 2002 vládnoucí islámsko-konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ztratila většinu v 550členném jednokomorovém parlamentu, získala jen 40,9% hlasů (ztráta 9% oproti volbám v roce 2011). Dřívější polarizaci turecké společnosti proti dlouhé a autoritářské vládě AKP, která stáčí Turecko stále více k islámu, nyní nahradilo staronové téma: volby budou probíhat v atmosféře ohrožené národní bezpečnosti z hlediska boje proti separatistickým Kurdům na jihovýchodě Turecka a vyhlášeného boje proti Islámskému státu (IS).
Zakladatel a bývalý dlouholetý předseda strany AKP, Recep Tayyip Erdoğan, se loni v srpnu stal z premiéra prezidentem. Nyní se s odstupem zdá, že Erdoğanovo roku 2013 dojednané příměří s teroristickou Stranou kurdských pracujících (PKK) mělo především splnit jeho hlavní cíl: protlačit ústavní změny ze současného parlamentního politického systému na systém prezidentský a upevnit si tak svoji moc. Opoziční strany během všech posledních voleb musejí překonávat nejen agitaci autoritářského prezidenta Erdoğana ve prospěch AKP, ale i volební podvody a předpojatost médií. Erdoğan např. vůbec nedal šanci ke zformování vlády předsedovi nejsilnější opoziční strany - středolevé Republikánské lidové strany (CHP), která získala 25 % hlasů (o 1% méně než minule), a raději ohlásil tyto nové volby, v nichž mnozí z vládnoucí AKP doufají v zisk většiny v parlamentu.
Nacionalistická Strana národní akce (MHP) obdržela 16,3% (o 3% více než minule). Nejvíce však překvapili zástupci tureckých Kurdů, kteří se poprvé do parlamentu dostali nikoliv jako nezávislí, ale v rámci politické strany. Nově utvořená Lidově demokratická strana (HDP) – složená z krajně levicových stran, zelených a největší levicové prokurdské strany BDP – s 13,1% překročila 10% volební práh. Především díky tomuto faktu nemohla AKP vytvořit jednobarevnou vládu.
Šéf strany AKP a opětovný premiér, Ahmet Davutoğlu, zformoval ke 30. srpnu prozatímní vládu, která má dle ústavy dohlížet nad volbami a kterou mají tvořit reprezentanti všech parlamentních stran dle obsazených mandátů (AKP 11, CHP 5, MHP 3 a HDP 3). Strany CHP a MHP se na této vládě odmítly spolupodílet a premiér nechtěl koalici AKP-HDP. Do této prozatímní vlády vstoupili kromě členů za AKP pouze 2 členové HDP a 1 z MHP (přestože jej zbavili členství ve straně). Zbytek ministrů doplnil Davutoğlu nezávislými, ale s vazbami na AKP.
Oproti červnovým volbám je situace v Turecku z bezpečnostního hlediska mnohem napjatější. 20. července ve městě Suruç u hranic se Sýrií totiž teroristé z IS sebevražedným útokem zabili 32 mladých tureckých a kurdských aktivistů, kteří chtěli jet na 4 dny pomáhat svým druhům z kurdské Strany demokratické jednoty (PYD) na sever Sýrie do Kobani. Turečtí Kurdové začali tureckou vládu obviňovat, že proti IS nebojuje, ale spíše IS podporuje a ponechává jej i na území Turecka schválně páchat zločiny proti Kurdům. Tak se po více než dvou letech příměří opět rozhořela spirála násilí mezi tureckou vládou a PKK na jihovýchodě Turecka.
Turecko několik dní po atentátu slavnostně deklarovalo vyhlášení operací proti IS, zatklo v Turecku stovky lidí podezřelých z podpory IS, nicméně nálety proti IS podniklo jen několikrát. I na tomto faktu je vidět náklonnost turecké vlády k IS. Vždyť s lidmi ze Saddámova režimu, kteří založili IS, mělo Turecko před americkou invazí velmi dobré vztahy (protože oba státy utlačovaly Kurdy). Ankara alespoň povolila Spojeným státům používat své letecké základny, zejména Incirlik, k bojovým letům proti IS v Sýrii. Turecko po USA především požadovalo zřízení (přibližně 100 km dlouhé a 40 km široké) bezletové zóny nad územím Sýrie v provincii Halab, díky níž by mohlo bojovat proti syrským Kurdům z PYD, odnoži PKK. Tento záměr ale Turecku neprošel, jak pro postoj USA, tak pro robustní zásah ruského letectva od 30. září na straně syrského prezidenta Bašára Asada. Turecká armáda začala od konce července podnikat časté nálety na tábory PKK v severním (kurdském) Iráku, občas podporované dělostřelectvem i přeshraničními pozemními výpady. V Turecku byly zatčeny stovky členů PKK. Po těchto útocích PKK vypověděla příměří s Ankarou a v Turecku začala např. přepadat policejní stanice, páchat pumové atentáty na armádní konvoje vozidel. Škoda, že obě strany tohoto konfliktu neuposlechly několikerých výzev USA k návratu k příměří. Od července tak zemřelo více než 200 tureckých vojáků, policistů i civilistů a mnohem více radikálů z PKK, především v Iráku. Severoatlantická aliance přivítala zapojení Turecka (s druhou největší armádou v NATO) do bojů s IS a na oplátku posvětila právo Turecka na boj proti teroristům (z PKK).
Rusko svým vstupem na syrské bojiště notně zvrátilo záměry turecké vlády v zahraniční politice. Erdoğan např. plánoval do dané zóny nad Halabem přemístit exilovou Syrskou prozatímní vládu - v níž má velké slovo Muslimské bratrstvo, podporované Tureckem a Katarem -, která chtěla co nejdříve skoncovat s režimem Asada. Turecko pak vehementně protestovalo jak proti ruským náletům na syrskou opozici podporovanou Tureckem, tak proti narušení tureckého vzdušného prostoru ruským letadlem. To byl ale jen signál Ruska Turecku i celému NATO, že syrské nebe nepatří jen jim. Turecko hrozí Rusku, že zemní plyn může odebírat odjinud, ale Erdoğana krotí nejen USA, nýbrž i fakt, že Turecko je druhým největším obchodním partnerem Ruska. Erdoğan v nové situaci slevil z požadavku na okamžitý odchod Asada, je ochoten jej tolerovat podobně jako Západ (vyjma Francie) na přechodnou dobu půl roku.
IS sice vyzval Turky ke svržení Erdoğana, „lokaje křižáků“, nicméně přímo proti Turecku nebojuje. Vůdce HDP Selahattin Demirtaş tureckou operaci proti IS od začátku kritizuje jako zástěrku pro zásah proti Kurdům. Turecké tanky také v červenci výstražně ostřelovaly Jednotky ochrany kurdského lidu (YPG, ozbrojenou složku PYD) v Sýrii, zatím nejúčinnější složku v boji proti IS. Nedávno se Davutoğlu vyjádřil zcela jasně, že pokud syrští Kurdové překročí řeku Eufrat směrem na Západ, aby spojili enklávy pod kurdskou kontrolou, tedy aby vešli do oné 100 km zóny nad Halabem, tak to ze strany Turecka vyvolá okamžitou a velmi tvrdou reakci. A varoval spojence Kurdů, tedy USA i Rusko, že nehodlá tolerovat žádné územní zisky Kurdů na severozápadě Sýrie. Přesto bylo Turecko nyní oběma velmocemi přizváno spolu se Saúdskou Arábií a Íránem do Vídně k rozhovorům o ukončení syrské občanské války.
Ze Sýrie do Turecka od začátku povstání přišlo přes 2,2 miliónů uprchlíků. Evropská unie si nyní uvědomila klíčovou pozici Turecka v migrační cestě přes Balkán do Evropy. Turecko ale výměnou za přehrazení přílivu migrantů požaduje po EU: 3 mld eur ročně pro zlepšení situace v uprchlických táborech, urychlení otevření pěti kapitol v přístupových jednáních a rychlou liberalizaci vízového režimu.
10. října byly spáchány dva sebevražedné útoky v Ankaře - zřejmě opět IS - na mírový pochod organizovaném levicí proti eskalaci bojů armády s Kurdy. Po tomto nejkrvavějším atentátu v historii Turecké republiky, kdy dle HDP zemřelo 128 účastníků, mnoho politických stran, např. i CHP, zrušilo svá předvolební shromáždění. HDP obviňuje vládu, že na útocích částečně nese vinu, protože nezajistila důkladné vyšetřování minulých podobných útoků a že opět proti plánům IS nepodnikla nic, aby atmosférou strachu ochromila opozici a především pak Kurdy. Turecká policie se sice snaží zatýkat mnoho lidí s vazbami na IS, ale to již opozici nestačí. PKK se snaží o zklidnění a v den konání pochodu ohlásila dočasné jednostranné příměří, nicméně vláda jej odmítla. AKP je obviňována z úmyslného vyvolání tohoto konfliktu, aby si svým „vlasteneckým“ bojem opět přisvojila ztracené hlasy pro MHP a aby v atmosféře strachu poukázala na HDP jako na pouhou umírněnou tvář teroristů.
Těsně před volbami se turecká vláda úspěšně snažila umlčet opoziční média napojená na duchovního Fethullaha Gülena, prominentního tureckého islámského učence žijícího v USA. Zároveň AKP na předvolebním shromáždění na kurdském jihu slíbila nezadaným partnery (seznamku) i peníze na svatbu. Populistické, ale chytré. Kurdové a levice by mohly dostat o něco méně hlasů než v červnu.
V nynějším světle událostí se zdá být škoda, že tehdy HDP neprojevila snahu se s AKP dohodnout na koaliční vládě. Nyní to vypadá, že jakékoli snahy Kurdů o autonomii v rámci Turecka budou příštími vládami nevyslyšeny. Opoziční strany by těžko mohly samy vytvořit vládu z důvodu protikurdských nacionalistů z MHP. Pokud prokurdská strana HDP, která čelí mnohým nařčením z přímých vazeb na teroristickou PKK, nepřekročí volební práh 10%, tak s velkou pravděpodobností po přepočítání propadnutých hlasů AKP opět dosáhne na většinu v parlamentu a tím i na jednobarevnou vládu. Zajímavé je, že turecká média ani průzkumy veřejného mínění neukazují na o moc rozdílné výsledky voleb, než které vykrystalizovaly v červnu. Uvidíme. Každopádně „kurdská otázka“, doma i za hranicemi, opět volby rozhodne.
Vytisknout1.11. 2015
Autoritářský turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan a jeho vládnoucí strana Spravedlnosti a rozvoje (AKP) získali po sečtení téměř 90 procent hlasů v nedělních všeobecných volbách 50,3 procent hlasů, což znamená, že strana zřejmě získá asi 325 kř...