Typický oddaný čtenář serveru je pravděpodobně mediálně pologramotný frustrant
3. 8. 2015 / Bohumil Kartous
Nedílnou součástí projektu Parlamentních listů je způsob legitimizace, postavený na seriózních autorech, kteří jsou ochotni zařadit se do tohoto mediálního panoptika, a také na mediální prostituci politiků, kteří svými příspěvky do svých profilů na serveru posvěcují jeho "serióznost".
Příklad první: žena na sklonku produktivního věku s afinitou ke komunistům, postrádající celoživotně důvěru ve společenský systém, s postupujícím věkem navíc nabývající existenčních starostí vyvolaných spíše iracionálně než z důvodů reálného ohrožení. Na cokoliv, co zvyšuje její pocit ohrožení, reaguje přirozeně vzdorovitě, ať už se jedná o jakýkoliv politický návrh "tunelářů" (v podstatě jakýkoliv politik, který je v jejích očích v držení moci) nebo třeba imigrace. Příklad druhý: muž na sklonku produktivního věku, "revoltující" proti systému, jehož se necítí součástí, svérazným nicneděláním, které si sám pro sebe vykládá jako způsob boje "za nezávislost". Sociálně izolovaný, frustrovaný životním neúspěchem, hledající vnější zdůvodnění a imaginárního nepřítele, s nímž by mohl "bojovat" a potlačit tak všechny znaky životního selhání. Tyto kazuistiky patří oddaným čtenářům serveru Parlamentní listy.
O fenomén oblíbenosti obskurního webu Parlamentní listy se začínají zajímat ostatní média. Aby ne, šéfredaktor tohoto mediálního blešího trhu se pravidelně chlubí tím, že jím vedený server, postavený na absenci jakékoliv redakční schopnosti, předstihuje ve sledovanosti mediální servery zavedených mediálních domů. V napjaté atmosféře na mediálním trhu, kdy "print" stále klesá v prodeji a internet se nedaří monetarizovat, je každý nový projekt, který na sebe stahuje pozornost a reklamu, velmi bolestným problémem.
Česká mediální loužička bude vzhledem k relativně malé populaci vždy těsná. Během několika let výše uvedeného vysychání a přesunů majetkových podílů v mediálních domech do stájí českých oligarchů navíc dochází k velmi tvrdé fragmentarizaci. Za poslední dva roky vzniklo několik nových "protestních" mediálních serverů, tvořených většinou novináři, pro které v zavedených médiích nezbylo místo, případně se rozhodli v nich nadále nepracovat.
Ačkoliv nikdo nezná přesná čísla, téměř jistě přežívají na hranici rentability a velmi pravděpodobně to řada z nich dlouho nevydrží. Parlamentní listy jsou jiný případ. Jejich model - a relativní úspěch - jsou totiž postaveny na zcela jiných principech, než je u médií běžné. Je to prosté: stačí rozšířit (zrušit) hranice eticky či intelektuálně přijatelného a primitivní metodou "pivních čárek", kterou popsal Tomáš Urban v textu pro LN, poskytovat "vyvážený" prostor protichůdným extrémům.
Jde o vcelku jednoduchý obchodní kalkul, nic víc. Česká společnost, která v průběhu nultých let postupně upadla do letargie a která pociťuje silné znechucení ze stavu věcí veřejných, obrací svůj hněv nejen vůči politické scéně (fenomén Babiš), ale i vůči médiím. Česká mediální negramotnost získala totiž v posledních letech novou podobu: veřejnost začala po politicích, zneužívajících tohoto klišé při každé příležitosti, kdy se jim to hodí, papouškovat teze o mediální manipulaci a aplikuje je zhruba stejně "rigorózním" způsobem. Posledním a zatím nejvýraznějším důsledkem dlouhodobě selhávající schopnosti (neochoty) velké části české veřejnosti chápat mediální realitu a vyvozovat z ní racionální úsudky jsou nejrůznější konspirace o tom, proč a jak vznikla silná imigrační vlna z Blízkého a Středního východu.
Parlamentní listy jsou obchodně vlivový pojekt, jehož majitelé tento stav společnosti velmi dobře vnímají a stavějí na něm. Záměrně se snaží upoutat pozornost frustrovaných, znechucených a na české zdroje odkázaných lidí, kteří postupně odmítají věřit jak "politice", tak "médiím". Našli díru na trhu, která na něm v posledních letech vznikla, a protože jde o čistý obchod, nikoliv o jakékoliv standardy profesionální žurnalistiky, pochopili, že musejí nabídnout to, co trh žádá: imaginární nepřátele, konspirační teorie, extremistické bláboly, které ve splečnosti rezonují, nicméně média je v jejich syrové podobě neventilují.
Je proto poněkud marné snažit se čtenáře tohoto serveru varovat před možnými chybami v kritickém úsudku, jichž se dopouštějí. Oni se jich dopouštějí zcela záměrně, jelikož jim nejde o to udělat si obrázek reality, ale s něčím se - opět - identifikovat. Parlamentní listy tím, že dokáží svým spektakulárním způsobem uspokojit v podstatě jakoukoliv intelektuální úchylku či poklesek, nabízejí každému, po čem touží.
Nedílnou součástí projektu je způsob legitimizace, postavený na seriózních autorech, kteří jsou často díky návštěvnosti serveru ochotni zařadit se do tohoto mediálního panoptika, a také na mediální prostituci politiků, kteří svými až překvapivě častými příspěvky do svých profilů na serveru posvěcují jeho "serióznost".
Relativní úspěch serveru je vcelku pochopitelný. A strach z něj, který začíná být v mediální oblasti patrný, má až nepřiměřeně velké oči. Kmenová základna čtenářů Parlamentních listů bude pravděpodobně složena z lidí, kteří odpovídají kazuistikám uvedeným na začátku tohoto textu. A to zdaleka ne ze všech, jež by bylo možné oslovit v dospělé české populaci, jak by si asi majitelé přáli. Bude to nějaké půlprocento, které ani nepokryje běžnou extremistickou složku. Pokud už tento server nedosáhl svého maxima, brzy se tak stane. Na scénu "seriózního" zpravodajství a publicistiky, které produkují Parlamentní listy, totiž brzy vstoupí jiný kalibr. Bleskově rychle...
Vytisknout3.8. 2015 / Karel Dolejší
Veškerý rozdíl proti době nedávno minulé spočívá v tom, že dříve se s takovými názory do slušné společnosti prostě nesmělo. Dnes už se ale smí cokoliv. Například pražská primátorka za Babišovo Ano může mít neonacistickou poradkyniZdaleka nejrozšířeně...