Jak Evropa přijímá uprchlíky

Lidé, před nimiž by se mnozí Češi měli hluboce stydět

3. 8. 2015

Německo

V Německu letos požádá o azyl více lidí než ve všech ostatních zemích EU. Očekává se tam 400 000 žádostí o azyl. Mnoho imigrantů bydlí ve stanech, ve sportovních střediscích a centrech pro uprchlíky.

Mareike Gelling v Berlíně je přesvědčena, že to lze dělat lépe. Loni nabídla svůj pokoj známému svého známého, který uprchl z Mali, když byla po několik měsíců v Káhiře.

"Nebylo to nic zvláštního - vždycky říkám lidem, že tito uprchlíci mají stejné problémy jako my, potřebují spát, potřebují jíst, potřebují se osprchovat. Byl to velmi milý člověk a žít s ním společně je normální."

Na základě toho vznikla organizace Refugees Welcome, internetová služba, která dosud ubytovala 63 uprchlíků v rodinách po celém Německu. Organizace také zařizuje, aby se činže platila ze sociálních dávek, pokud je to možné, anebo prostřednictvím crowdfundingu.

Gellingová je přesvědčena, že tento projekt pomáhá uprchlíkům se integrovat a naučit se jazyk a místním lidem to dokazuje, že lidé, kteří žádají o azyl, se nijak neodlišují od nich samotných.

"Myslím, že to obraz uprchlíků obohacuje," řekla Gellingová.

Město Goslar v Dolním Sasku se pokouší o něco podobného jako Gellingová v daleko větším měřítku. Počet obyvatel města je 50 000 a klesá. Primátor města má plán jak úpadek města zastavit: uprchlíky. "Chceme-li si zachovat své bohatství, svou ekonomiku, zdejší pracovní příležitosti, potřebujeme nové lidi. Vidím uprchlíky jako příležitost," říká starosta Oliver Junk. Dodává, že bez příchodu uprchlíků by město vůbec nemohlo provozovat své veřejné služby.

Potíž ovšem je, že více než 60 procent lidí, kteří přijdou do města Goslar, je ze západního Balkánu. 99 procentům z nich Německo odmítá azyl. "Nejsou to uprchlíci a stát je odmítne. Nemohu jim pomoci," říká Oliver Junk.

Dodává: "Po celém Německu jsou města, jejichž počet obyvatel klesá. Jestliže chce Německo zůstat ekonomicky silné a prosperovat, potřebuje imigranty."

Španělsko

Samuel vysvětluje lidem, že jeho cesta do Španělska na gumovém člunu trvala dva roky. V Cádizu ho přijaly dvě organizace, financované místním biskupstvím, s otevřenou náručí. Pomohly mu naučit se španělsky a integrovat ho do místní kultury.

Projekty Tierra de Todos (Země pro všechny) a Asociace Cardijn pomohly loni 3536 lidem, avšak Otec Gabriel Delgado je znepokojen, že jejich úsilí je strašně malé, vzhledem k zvyšujícímu se počtu uprchlíků.

Říká, že jeho práce je založena na základním přesvědčení, že "imigranti jsou lidi, mají stejnou důstojnost a stejná práva jako vy i já."

Mnoho nových příchozích chodí do kursů první pomoci a do jazykových kursů. Organizace také poskytují kursy o péči pro staré lidi, o tom, jak pracovat v maloobchodě či ve službách.

"Poskytujeme jim nástroje, aby měli stejné možnosti jako kdokoliv jiný," říká Delgado.

Ve Španělsku také existujed přijímací program, který nabízí byty pro dlouhodobé ubytování, pro mladé lidi, kteří potřebují někde bydlet po dobu prvních několika měsíců, než se jejich situace stabilizuje, a nouzová ubytovací služba na čtrnáct dní pro lidi, kteří právě přijeli na gumových člunech a potřebují někde přespávat.

Delgado kritizuje přístup španělské vlády, která v oficiálních centrech pro uprchlíky "s nimi zachází, jako by to byli nějací zločinci". Jeho kolega Santiago Yerga pravidelně navštěvuje ubytovací středisko v Tarifě a povšiml si, že lidé, kteří přicházejí, nejsou tradiční přistěhovalci. Jsou to osoby, které prchají, aby zachránily svůj holý život.

"Jsou to uprchlíci, lidé, kteří mají práva podle mezinárodních dohod na azyl ve Španělsku, ale ono s nimi tak není zacházeno," říká Yerga.

Maďarsko

Po celém Maďarsku vznikají v posledních týdnech občanské skupiny, které poskytují jídlo a šatstvo ubohým migrantům, kteří do tranzitního Maďarska přicházejí přes hranici se Srbskem.

První skupina Migszol (Solidarita s uprchlíky) vzníkla v městě Szeged v jižním Maďarsku, když si pět přátel povšimlo, že uprchlíci - většinou Syřané a Afghánci - byli v noci vyhnáni z nádraží v městě.

Zakladatel organizace Márk Kékesi řekl: "V červnu bylo překvapivě zima a oni neměli ani přikrývky, ani teplé oblečení. Mezi nimi byly děti, někdy nemluvňata, tak jsme jim uvařili horký čaj a přinesli teplé oblečení."

"Druhý den jsme založilo na Facebooku skupinu Migszol Szeged a byli jsme opravdu překvapeni: lidé se začali okamžitě přidávat. Do tří dnů měla skupina 1000 členů, začala být celostátně známá a začaly přicházet finanční dary.

Organizace má nyní více než 2500 členů. Jádro asi 200 dobrovolníků poskytuje každý den 24 hodin podporu 400-800 uprchlíkům, z dřevěné chatky, kterou poskytl komunální úřad. Szeged také hradí účty za elektřinu a vodné. I když skupina už dostala asi 5-6 milionů forintů (něco pod půl milionu Kč), hlavně požaduje nefinanční pomoc. "Často píšeme na Facebooku, že nám docházejí jablka, a lidi nám je pak přinesou," říkla studentká Mária Volkova. Pomáhají také medici z místní lékařské fakulty.

Místní technik Dániel Szatmáry hovoří o tom, že jeho pobyt v Británii ho naučil, že "více národů znamená více zkušeností". "Slyšíme jejich příběhy: Osmnáctiletý Syřan mi řekl, že odešel, protože byli usmrceni jeho rodiče a jeho tři sestry. První odpoledne jsem plánoval zůstat jen půl hodiny, ale byl jsem tam až do šesti do rána a můj život začal."

Seged je jediné město v Maďarsku, které neovládá Orbánova strana. Viktor Orbán prosazuje silně nepřátelskou politiku vůči imigrantům.

Itálie

Abu Taleb Mridha (23) se musí vrátit domů. Musí se rozloučit s vesničkou Capriglio s 281 obyvateli a vrátit se do Bangladéše. Rozhodla to azylová komise v Turíně. Vesničané ho nechtějí pustit.

"Taleb tu musí zůstat a my uděláme všechno, co je v našich silách, aby se to stalo," říká starostka Capriglioa, Vittorina Gozzolino, která spolu s jiným starostou z oblasti, s kněžími, nevládními organizacemi a lidmi z místní oblasti založila k tomu výbor. "Taleb je jedním z nás."

Skupina se rozhodla odvolat proti rozhodnutí Taleba deportovat. "Možná nemůžeme vyřešit celý imigrační problém, ale určitě můžeme vyřešit Talebovu situaci," říká Elisabetta Serra.

Řecko

Eric Kempson na ostrově Lesbos ukazuje člun na obzoru. "Vidíte to? To je člun s uprchlíky, a dorazí sem asi za 15 minut." A opravdu, za 15 minut se škrábe asi 50 Afghánců a Pákistánců na řecký břeh.

Ostrov Lesbos v Řecku přijímá každý den až 1000 uprchlíků. Řecká vláda, postižená finanční krizi, si s nimi neporadí, tak to zůstává na dobrovolnících, jako je Eric Kempson a jeho žena Philippa.

"Uprchlíci potřebují pomoc hned když přistanou, jsou naprosto v traumatickém šoku," říká Kemspon. "Takže první, co děláme, je, že od nich odebíráme mokré šaty, dáváme jim suché šatstvo, maminkám pak gumové lahve s teplou vodou, aby mohly zahřát svá miminka."

Uprchlíci na Lesbosu pak musejí jít pěšky 70 kilometrů do vládních táborů pro uprchlíky. Není tam místo ani dostatek jídla. Tak místní lidi založili vlastní tábory pro uprchlíky. Jeden se jmenuje Vesnice pro všechny dohromady. "Nemůžeme se v nečinnosti dívat na stovky lidí s dětmi, jak leží na ulicích - a nechat je umírat na slunci," říká místní starostka. "To je nemožné."

Velká Británie

Ve starém obchodě na rohu ulice vedle skotské úřadovny britského ministerstva vnitra pracuje Unity Centre už několik let na ochranu uprchlíků. Žadatelé o azyl se tam hlásí, než jdou na ministerstvo vnitra. Pokud je tam uvězní, aktivisté Unity Centre usilují o jejich propuštění. Je to systém, který pomohl stovkám lidí usadit se v Glasgow.

"Glasgow bojuje proti ministerstvu vnitra mnoha různými způsoby," říká jeden aktivista Unity Centre. "Pomáháme lidem v jejich boji o dokumenty, je to emocionální solidarita, nejen praktická solidarita." Hovoří o letadle plném uprchlíků, které zrovna dnes ráno odletělo z Londýna do Nigérie, se zastávkami v Ghaně, v Libérii a v Sierra Leone.

"Tato najatá letadla jsou způsobem, jak britská vláda deportuje lidi hromadně, kdy nikdo neslyší, že křičíte. Víme o celé řadě lidí, kteří byli deportováni, přestože jejich právní proces nebyl dokončen, mají zde rodiny a děti. Ministerstvo vnitra prostě unáší, kohokoliv se mu zachce."

Unity Centre je jen jednou součástí dynamické sítě podpory pro uprchlíky po celém Glasgow, která má vazby na místní komunity. Když se londýnské ministerstvo vnitra rozhodlo začít rozesílat uprchlíky po Británii, Glasgow bylo první město, které se o ně přihlásilo. Ministerstvo vnitra netušilo, jaké problémy mu tím vzniknou.

Místní lidé z Glasgow se začali o uprchlíky z Kosova, z Pákistánu, z Demokratické republiky Kongo aktivně starat. Pořádali pro ně večírky, slučovali rodiny z celého světa. Když uprchlíkům ministerstvo vnitra oznámilo, že budou z Británie deportováni, jejich skotští sousedé je odmítli pustit. Imigrační úředníci, kteří přijeli za rozbřesku ve snaze uprchlíky deportovat, narazili na rozzuřené Glasgowany, kteří jim zabránili v odvozu uprchlíků.

Demonstrace v Glasgow se rozšířily a britské ministerstvo vnitra pod jejich tlakem protiuprchlické razie za rozbřesku zastavilo. Mnoho tisíc lidí, kteří by jinak bývali deportováni, mohlo tak zůstat ve Skotsku.

Francie

Po mnoho měsíců uvažovala Isabelle Pépin při cestě v Paříži na kole do práce při pohledu na matrace s uprchlíky v pařížských ulicích: "Co já, Madame Pépin, 56 let, šest dětí, vlastně dělám, aby byli cizinci ve Francii vítáni a aby byli více integrováni?"

Před devíti měsíci měla odpověď. "Loni na podzim odešly dvě naše děti z domova. Náhle jsme měli volnou ložnici. Rozhodli jsme se ji nabídnouit mladého žadateli o azyl." Spojila se s organizací Welcome to France, kterou provozuje Jezuitská služba pro uprchlíky. Nyní má v bytě už čtvrtého emigranta, Ghaithe, 26, ze Sýrie.

"Nabízíme dočasné ubytování u rodin pro žadatele o azyl, jimž stát nenabízí nic," řekl Pierre Nicolas z Jezuitské služby pro uprchlíky, která také organizuje vyučování francouzštiny, setkání a výměnu šatstva.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout