Roboti už jdou, aneb Pokrok jenž končí nezastavíš, čili Ani tato budoucnost není, co bývala

24. 7. 2015 / Karel Dolejší

Vědeckotechnický komentátor New York Times John Markoff pro Edge zdůrazňuje přehnanost a neudržitelnost představ o radikální společenské transformaci, kterou by měla podle některých vyvolat elektronizace a robotizace. Uznává, že se dříve mýlil, když je sám hlásal a dokonce pomáhal vytvářet, byl však (Danielem Kahnemanem) upozorněn na fakt, že probíhající nástup robotů tak tak vyváží radikální demografické stárnutí západních společností, ale rovněž společnosti čínské, díky čemuž "nemá kdo pracovat". "Jsme ve stádiu, kdy naše očekávání předehnala technologickou realitu", shrnuje Markoff další z mnoha historických střetů vyhrocené ideologické vize a skutečnosti. Z jiného pohledu platí, že zaměňovat symptomy krize za její vyústění a řešení se vcelku pravidelně vymstí. To se týká také všech odvarů z šestatřicet let staré Lyotardovy vize osvobození prostřednictvím volného přístupu k terminálům. (Zaostávání veřejné debaty v semiperiferní ČR za debatou ve vyspělých zemích stále o nějakých 30 - 40 let, které v jiném kontextu demonstruje diskuse o uprchlících, nemůže být omluvou papouškování dávno vyvráceného.)

Důvody, proč se svět navzdory zastaralým prognózám ohledně vývoje elektronických technologií "do roku 2045 radikálně nezmění", shrnuje Markoff následovně: Transformace v sektoru nových technologií zdaleka neprobíhá tak rychle, jak vizionáři tvrdili; struktura pracovní síly se mění tak, že bude třeba více robotů, než si lidé myslí; a navíc vývoj technologií, které by umožnily skutečné "nahrazení lidské práce roboty", je nerovnoměrný a nemá nic společného s "železností" Moorova zákona - protože počítače se sice úspěšně učí rozpoznávat objekty, ale nedaří se je naučit myslet. A nakonec, cena elektronických součástek stagnuje, není tedy důvod automaticky předpokládat, že by "stále levnější" roboty systematicky vytlačovaly lidskou pracovní sílu.

Žijeme v době, která si navzdory, nebo možná právě kvůli posedlosti radikální změnou dávno přestala uvědomovat, jak je ideově epigonská a krutě neoriginální. Vytváří nové technické hračky, ale žádné nové myšlenky, pouze kořistí z těch, které zdědila z údajně "barbarské" minulosti, z 19. a 20. století. Vize "Velké změny", kterou Silicon Valley nabízelo v poněkud jiném balení než komunisté různých odnoží, je stejně jako formalizované marxistické schéma bez historického subjektu pouhým vyprázdněním a degenerací modernistické koncepce radikálně nového, kterou lze s Adornem stopovat někam k Baudelairovi. Jenže co bylo u Baudelaira žito autenticky a hluboce se dnes změnilo v pouhé účelově vykořisťované klišé. Vše co zůstalo je - když setřesete iluze - cynická marketingová strategie odlišení produktu (což je ostatně rozměr věci, jenž byl také již u Baudelaira v činnosti, jak geniálně doložil Benjamin). Mechanismus pohlcování alternativ popsaný Marcusem funguje bezchybně. Dokonce i vize překonání trhu byla ztržněna.

Kořeny obavy z nahrazení lidí roboty sahají hluboko, až k Čapkovi. Asimov a Lem dali ve svých literárních dílech této obavě jiné kontury, ale úzkost trvala dále. V době mého dětství přešel již mem o "vzpouře mozků" dávno do povrchní populární kultury, do comicsu a kuriózní odnože reálsocialistické rockové hudby. Záplava literatury, která tuto starou uzenku zhruba v posledních deseti letech systematicky ohřívala, k tomu už nepřidala mnoho nového. A Markoff ukazuje, že ani tentokrát se vzpoura mozků nekoná.

"Twitterové revoluce" na vlně technologického optimismu od Íránu až po Evropu frapantně selhaly v konfrontaci s naprosto tradičními mocenskými nástroji, nedokázaly zmobilizovat než malou část velkoměstské střední třídy. Zatím poslední ukázkou je překvapení "tvítujících" a "fejsbukujících" voličů britské Labour Party po prohraných parlamentních volbách. Chtít po lidech jako ekonom Mason, aby to ve svých povrchních, zastaralých a proti empirickému testování zjevně impregnovaných (=ideologických) teoriích reflektovali, aby vysvětlili příčiny zjevných neúspěchů toho, co podle nich zvítězilo, by ovšem bylo zbytečné.

Pokud opravdu něco radikálně nového kdesi vzniká, můžete si být v zásadě jisti, že hlasatelé "technologického trockismu" typu Alvina Tofflera and his melody boys o generaci či dvě mladších si toho vůbec nevšimnou.

"Biota", jak o "organickém substrátu" lidského vědomí kdysi referoval Bondy, je nakonec vždy mnohem složitější a nevyzpytatelnější, než si myslí technologičtí redukcionisté všech barev a táborů.

Vytisknout