V pasti likvidity

23. 3. 2015 / Ilona Švihlíková

(Přesněji, pro studenty makroekonomie: úroková elasticita poptávky po penězích je nekonečná, křivka LM je horizontální, zvýšení peněžní nabídky jen podpoří držbu hotovosti (idle balances)).

Co se ale stane, pokud je dle pasti likvidity „klasická“ monetární politika nefunkční, rozšiřuje se deflace, ale zároveň fiskální politika je „zablokovaná“ kvůli veřejnému zadlužení a politice austerity (škrtů)?

Jistě si můžeme ihned vybavit Japonsko v 90. letech. Přesuneme-li se do současnosti, vidíme, že extrém monetární politiky – kvantitativní uvolňování (QE = quantitative easing), se právě z Japonska dále rozšířilo do Spojených států, Velké Británie a nově ho začala také používat Evropská centrální banka. (a mimochodem, už dle Keynesovy definice pasti likvidity vidíme, proč QE – nebude-li spojeno s financováním reálné investiční aktivity – nebude fungovat).

Dosavadní zkušenosti přitom nijak zvlášť neoslňují. Jedním z bezprostředních, někdy vykládaných jako vedlejších, ale nicméně vítaných důsledků, je oslabení měny. Ano, politika QE je přímo spojená s měnovými válkami, které se začaly projevovat hned po vypuknutí Velké recese v roce 2008. Jak už jsem psala ZDE, každá země opravdu nemůže být čistý vývozce, což ovšem neznamená, že oslabování měny pomocí QE není považováno za pozitivní. Dalším efektem je nafukování různých bublin, které jsou vlastně spjaté s nárůstem úvěrování vůči HDP, přičemž ovšem kyne finanční sféra, nikoliv reálná ekonomika.

Odkaz zde: viz studie o nárůstu úvěru a jeho důležitosti: ZDE.

Spojené státy, které tuto extrémní monetární politiku provozovaly masivně a hned v několika kolech, jsou často považovány za pozitivní příklad účinnosti. Ukazují se aktuální čísla nízké nezaměstnanosti (5,5%) s tlakem na FED, aby „konečně“ zvýšil úrokové sazby. Pokud by to FED udělal, tak by to podle mého názoru, vzhledem k bublině břidličného plynu, vysokých nároků na levný kapitál v tomto odvětví a aktuálních nízkých cenách ropy, mohla být smrtící rána pro toto odvětví v USA. Kromě toho, při podrobném pohledu na statistiky se růžový obrázek rozplyne. Je pravda, že nezaměstnanost je nízká – obzvláště srovnáme-li s některými zeměmi EU. Jenže už dávno neplatí, že pouhý pohled na jedno číslo dostatečně vypovídá o sociální situaci a situaci na trhu práce. Proto je potřeba zdůraznit, že nárůst nových pracovních míst v USA se týká především částečných úvazků, mzdy dlouhodobě stagnují. Velká recese prodloužila rekordně dobu nezaměstnanosti, takže přijetí špatně placeného částečného úvazku může být pro nezaměstnaného poslední, jedinou možností. Využití kapacit ukazuje, že asi 20% jich „leží ladem“, americká ekonomika je tedy stále zřetelně pod svým potenciálem.

Zdroj: ZDE

U QE samozřejmě hodně záleží na „detailech“, tedy na tom, jaké cenné papíry centrální banka nakupuje. QE totiž může mít silný redistribuční efekt – samozřejmě, že ve prospěch bohatých, neboť má tendence nafukovat např. akciový trh. Rekordně nízké úrokové sazby – které rezonují se situací pasti likvidity – vedou k nárůstu cen obligací a k deformaci cen obecně. Nezapomínejme, že některé centrální banky dokonce zavedly i záporné úrokové sazby, které byly považovány ještě před pár lety za nemyslitelné. ECB představila negativní úrokovou míru (deposit rate), která se týká komerčních bank již v minulém roce. Doufá, že i pomocí tohoto nástroje, roztočí kola úvěrování.

Více ZDE Podrobný rozbor QE v Eurozóně: ZDE

Základní úvaha za QE je, že nákupy různých aktiv (různá aktiva, různé dopady!) ze strany centrálních bank podpoří úvěrování, tím i investování a kola ekonomiky se rozjedou. V cestě ale stojí velké množství: ale. Marek Schmögner ve svém zásadním článku na serveru Kritická ekonómia (ZDE) bourá řadu mýtů, které jsou spjaty jak s politikou QE, tak se vznikem peněz celkově. Cituje finanční odborníky, kteří kauzalitu obracejí. Ve skutečnosti ovšem banky nejprve hledají investiční příležitosti a teprve následně se starají o to, aby měly dost rezerv. Centrální banka se přitom spíše přizpůsobuje jejich potřebám, než aby sektor „řídila.“ V tu chvíli je ovšem jasné, že dominantní roli nebudou hrát až záporné úrokové sazby, ale právě stav reálné ekonomiky. Jenže, proč investovat, když i „oživené“ Spojené státy mají stále pětinu volných kapacit? Pak je přeci přirozené hledat zisky ve virtuální operacích, které často představují systémové riziko pro celou ekonomiku.

Robert Shiller, americký ekonom, se také pozastavuje nad tím, proč státy neinvestují, když si mohou půjčit (některé z nich) tak levně, a proč jsou malé i soukromé investice. Odvolává se přitom na inspiraci z dob Velké deprese (F. D. Roosevelt a jeho dlouhodobé veřejné investiční plánování). Tvrdí následující: „Je to popisováno jako sekulární stagnace.“ … nějak jsme se ocitli v příšerné ekonomice. Nikdo nechce investovat, nejsou investiční příležitosti.“

Odkaz: ZDE

Přitom ale existují možnosti, jak tuto situaci změnit. Souvisí ale se zásadními změnami v mocenské struktuře světové ekonomiky. S tím, kdo a za jakých podmínek bude moci tvořit peníze. Není divu, že diskuse na Západ od nás bují. Zastánci moderní monetární teorie se domnívají, že je potřeba zdroje využít pro státní investice a vyvedení ekonomiky z dlouhodobé stagnace. Obavy ze zadlužení jsou liché, protože stát jako měnový suverén zbankrotovat prostě nemůže. Stačí si to uvědomit, jako Japonsko, které masivně monetizuje svůj dluh i deficit, a s hyperinflací se rozhodně nepotýká. Eurozóna, resp. např. Řecko je ovšem ve frapantně jiné situaci, neboť velká část jeho problémů vyvěrá právě z toho, že měnový suverén není.

Příznivci konceptu „positive money“ (v německy mluvících zemích Vollgeld) jdou ještě dále. I když nemusejí být všichni nutně stoupenci M. Friedmana, který moc soukromých bank kritizoval, zrušili by rádi možnost komerčních bank vytvářet peníze úvěrovou emisí a zavedly 100% rezervy. Tím by se bezprecedentně posílala pozice centrální banky, a jak navrhují, také její demokratická legitimita a odpovědnost, neboť jejím hlavním účelem by bylo naplňování veřejných potřeb, nikoliv soukromého zisku u komerčních bank.

Jsou jistě i jiné „regulační“ možnosti, jako je snížení dluhu právě pomocí odkupu státních cenných papírů, řízení úvěru, úvěrové kvóty a další, které rozebírá na příkladech výše uvedený Schmögner. Zásadním úkolem je, jak dostat peníze do reálné ekonomiky k veřejně užitečným investicím, a jak zabránit nafukování bublin, které dále prohlubují nerovnost. Ať už razantně, či regulačně, každý návrh na změnu zahrnující oslabení komerčních bank, nutně narazí na mocenský odpor vládnoucího jednoho procenta. Možná tedy nejde „jen“ o past likvidity. Možná jde o past kapitalismu.

Vytisknout