Zahraničněpolitická slepá skvrna EU

23. 3. 2015

Lídři EU strávili na summitu v Bruselu půl noci dohadováním s řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem, bez toho, aby z toho něco významného vzešlo. Byla to neuvěřitelná ztráta času. Lídři mohli času využít lépe k tomu, kdyby se podrobněji věnovali hlavním zahraničněpolitickým tématům, kterým EU čelí. O těch se tak jako obyčejně diskutovalo jen stručně.

Zahraniční politika zůstává evropskou slabinou, slepou skvrnou Evropské unie. Jedním z důvodů tohoto selhání je fakt, že zahraniční politika zůstává z větší části v rukou členských zemí s jejich protichůdnými zájmy a diplomatickými tradicemi. Navíc se zdá, že mnozí lídři si dosud plně neuvědomili nebezpečí vyvolaná změněnou bezpečnostní situací na evropských hranicích.

Vezměte například Libyi. Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že "pokud libyjské problémy nebudou vyřešeny, sama EU bude čelit velkému problému". Tento závěr byl vyvozen více než tři roky po pádu libyjského diktátora Muammara Kaddáfího.

Libye propadající se do chaosu a násilí je křižovatkou pro uprchlíky opouštějící africká válčiště a pro obchod se zbraněmi na Blízkém východě, stejně jako výcvikovým táborem pro teroristy. Již po tři roky Evropa přihlíží, jak se situace v Libyi posouvá od zmatku ke katastrofě. A nikdo neviděl důvod zasáhnout na začátku, aby pomohl založit politické instituce nebo stabilizovat centrální vládu. Teprve když se proudy uprchlíků stanou politickým problémem uvnitř EU, nebo když teroristé vycvičení v Libyi spáchají masakr v sousedním Tunisku, Brusel uzná vážnost situace.

Existuje samozřejmě řada chytrých lidí, kteří před takovým vývojem varovali. Ale nestalo se nic. Nyní šéfka zahraniční politiky EU Federica Mogheriniová dostala za úkol vytvořit strategii spolu s ministry spravedlnosti, vnitra a zahraničí členských států. Její plán patrně zahrne buď policejní akci na ochranu vyjednaného příměří, nebo námořní operaci u pobřeží s cílem pomoci s bezpečností hranic. Jenže kola stroje EU se točí pomalu - příliš pomalu, než aby udržela tempo s realitou.

Vztahy s Ruskem představují podobný příběh ztracených příležitostí a přehlédnutých událostí. EU po léta věřila v partnerství, integraci a změnu, přičemž přehlížela fakt, že v Moskvě ve stejný čas probíhaly velmi odlišné procesy. Rostoucí nacionalismus nebyl včas považován za hrozbu, odvrat Ruska od Západu nebyl zaznamenán a stále autokratičtější vláda prezidenta Vladimira Putina nebyla brána vážně.

Nyní se Merkelová snaží takřka jednorázově omezit debakl na Ukrajině - a nejlepší možný výsledek je zamrazený konflikt na východě Ukrajiny. Nyní, po letech prokrastinace, začíná Evropská unie rozvíjet společnou politiku pro sousední státy na východě.

Na posledním summitu v Bruselu bylo jediným výsledkem politické prohlášení zavazující Ukrajinu i Rusko k ustanovením Minské dohody a tím odkládající rozhodnutí o dalších sankcích. V létě, kdy dojde na rozhodnutí, se tato jednota může zhroutit jednoduchým "ne" jednoho členského státu - jako je Řecko nebo Maďarsko. To je prvotřídní ukázka toho, jak evropská zahraniční politika často selhává kvůli národnímu egoismu a zájmům.

Vývoj "islámského státu" v násilnou bezskrupulózní teroristickou organizaci se také odehrál přímo před očima - a nikdo mu nevěnoval pozornost. Evropané byli potají rádi, že mohli odpovědnost za Irák připsat USA a bezmocně přihlížet občanské válce v Sýrii.

Teď se musíme vypořádat s důsledky teto nečinnosti. Teroristé ohrožují evropská města a destabilizují sousední země ve Středomoří. Ohrožují všechny. Hraniční státy na Blízkém východě spolu s humanitárními organizacemi jsou zcela zahlceny humanitární katastrofou.

Naneštěstí když dojde na zahraniční a bezpečnostní politiku, všechno souvisí se vším. Krizový pás se táhne celou Severní Afrikou do Libye a Sýrie, do Řecka a Černomoří. EU se měla věnovat všem možným konfliktům v těchto oblastech v raných fázích.

Staré přísloví stále platí: EU je ekonomický gigant, ale dojde-li na zahraniční politiku, je trpaslíkem. Brusel v posledních letech svou zahraničněpolitickou pozici poněkud posílil, ale vyžádalo si to deset let rozhořčených debat, než k tomu došlo. Pokud se Evropa dál bude pohybovat hlemýždím tempem, mohla by vypracovat soudržnou zahraniční a bezpečnostní politiku snad koncem století. Je nicméně pochybné, zda události na naši reakci počkají tak dlouho.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout