14. 3. 2015 / Karel Dolejší
Bohumil Kartous ZDE psychologizuje současnou českou krizi a spojuje ji s poněkud vágním pojetím "národní identity", která prý Čechům chybí. Bohužel asi to nejhorší, co by nyní Češi mohli udělat, je vzít vážně takové konstatování a "začít hledat českou identitu". Přesněji řečeno, politika identity je přece již dávno provozována - a zdaleka nikoliv nejhorším jejím výrazem byl Tomio Okamura. Identitaření je poslední módní převlek neonacismu.
Další past představují falešné ekvivalence konstruované tam, kde neexistují. Česká veřejnost v relativně nedávné době výrazně doplatila na účelové přehánění údajného vlivu "pražské kavárny", a to zvolením nejméně stejně problematického kandidáta do prezidentského úřadu, jako byl démonizovaný Karel Schwarzenberg, vůči němuž coby "absolutnímu zlu", "nacistovi", "sudeťákovi" atd. bylo v antikampani dovoleno doslova vše - a politická kultura i veřejná debata sestoupily na úroveň minus desátého poschodí. To nyní vesele pokračuje a prohlubuje se ještě níže. Společenský potenciál pro další šíření postojů "pražské kavárny", ať už se tím myslí cokoliv, je přitom minimální, a to z mnoha důvodů. Mezi jiným, proponenti nekriticky proamerických postojů jsou za čtvrt století všichni známi jako příslovečný falešný pětník a málokdo například ještě neví, v čím zájmu píší novináři vyjíždějící do USA na studijní pobyty financované zbrojovkami. Za druhé, proamerické postoje jsou extrémně nepopulární mezi frustrovanými dolními deseti miliony, a to se hned tak nezmění.
Srovnávat proamerickou propagandu, vůči níž se česká veřejnost také díky dlouholeté práci mnoha autorů a přispěvatelů Britských listů dávno vytvořila velmi silnou imunitu, s novou, bezprecedentní a velmi agresívní propagandou proruskou, s níž se identifikují jiné, "alternativní" skupiny "přátel zahraniční velmoci", je velmi ošidné, protože se aktuálně nejedná o nic ekvivalentního. Ještě tak by bylo možná namístě srovnávat proamerickou propagandu v roce 1990 s proruskou v roce 2015, přičemž k úvaze je i srovnání prosovětské propagandy v roce 1988 s proamerickou v roce 2015...
Falešná ekvivalence se navíc usvědčuje ze své falešnosti výmluvně sama. To když USA napadá dokonce i za zlepšování vztahů s Kubou či neletální pomoc Ukrajině, zatímco ekvivalenci uměle konstruuje vždy teprve tam, kde omlouvá ruskou agresi tvrzením, že Kreml údajně "nedělá nic horšího než Bílý dům", třebaže to v mnoha případech prokazatelně dělá. To je latentní funkcí falešné ekvivalence, která si s takovou oblibou nasazuje masku nezávislosti a nezaujatosti.
Ostatně Češi každopádně nejsou ani "nepovedenými Američany", ba ani "nepovedenými Rusy". Bipolární ideologická porucha vedoucí k takovým umělým dichotomiím pochází ze studené války a přežila ve zdejším prostoru dodnes, třebaže by se už Češi dávno mohli identifikovat především jako součást rodiny evropských národů - rodiny, která má přirozeně rezervu vůči imperiálním ambicím obou bývalých supervelmocí a nemusí se identifikovat s žádnou z nich.
Konečně třetí nebezpečná iluze plynoucí z explanace "chybějící identitou" je únik před opravdu reálnými bezpečnostními riziky, která současná situace v Evropě přináší, bez ohledu na skutečné či domnělé psychické potíže českého etnika. Pokud se podaří rozbít Evropskou unii a případně i NATO - tedy zařídit další smrtící historickou diskontinuitu, během níž se Češi jak je "dobrým" zvykem opět navzájem "revolučně" okradou, povyhazují z práce a pozavírají - potom se současné poukazy k řešení údajně důležitějších problémů ukážou být tím, čím už také skutečně jsou: Normalizační únikovou strategií "klidu na práci", která se snaží zapřít výzvy, s nimiž se nechce ani nedokáže popasovat, komickými obrozeneckými apely na údajně spásné drobné pozitivní aktivity.
Vytisknout22.6. 2015 / Karel Dolejší
Sociologičtí funkcionalisté předpokládají ve společnosti nerealistickou míru harmonie a jejich vysvětlování konfliktů potom odpovídá sadě výchozích axiomů. Každý střet mikroúrovně s makroúrovní, jedince a společnosti, u nich vychází z předpokladu př...