Roste ochota obětovat Ukrajinu "na oltář míru". Kořeny tohoto myšlení tkví v německé politice zmírňování napětí

Němce svoboda Východoevropanů příliš nezajímá

3. 3. 2015

Vzhledem k tomu, že minská dohoda nevrátila Ukrajině kontrolu nad hranicí, dodávky mohou v klidu pokračovat.

Část německého mediálního prostředí se již shodla na tvrzení, že Ukrajina bude muset postoupit velkou část svého území v zájmu evropského míru. Prominentní novinář nedávno vysvětloval, že zásada nedotknutelnosti hranic se nesmí stát "fetišem".

Nejen že takový přístup ignoruje zničující dominový efekt, který by taková kapitulace měla na povzbuzení putinské logiky z hlediska celého evropského mírového uspořádání. Odráží především děsivý nedostatek empatie pro ukrajinské úsilí o svobodu a nezávislost.

Německá veřejnost v tom rozhodně není sama. V mnoha evropských zemích je rozhořčení ještě daleko větší. Ale je tu jistý předmět, který Kremlu v Německu zajišťuje nadměrné porozumění. Je to historický pocit vděčnosti za německou jednotu.

Starší generace německých politiků se vciťuje do ruské touhy po moci. Hans-Dietrich Genscher, Helmut Kohl, Horst Teltschik nebo Hans-Jochen Vogel, nemluvě ani o Helmutu Schmidtovi, patří ke generaci, která pracovala na architektuře sjednocení Německa v rámci politiky uvolňování mezi Východem a Západem. Dnes jsou obránci maximální empatie vůči Kremlu.

Krédem těchto starších politiků jsou hladké vztahy s Ruskem kvůli bezpečnosti a prosperitě. I když změny z let 1989-1990 jsou také výsledkem dlouhého boje národů Východní Evropy za svobodu, v Německu převládá výklad, podle nějž šlo v podstatě o štědrost Gorbačova.

Jenže starší politici mají ve vlastním úspěchu zmatek. Teprve když si Sověti uvědomili, že Západ skutečně připravuje modernizaci ozbrojených sil a oni nemohou vydržet další závody ve zbrojení, dostaly Gorbačovovy reformní myšlenky šanci. Celkově byla politika détente spojena s pevným ukotvením Spolkové republiky v západní alianci byla možná jen na pozadí masivního zastrašování.

Takové pojetí odstrašování Putinovy neosovětské rozpínavosti dnes chybí. Diskuse je blokována mantrou, která tvrdí, že nemáme "provokovat" novou studenou válku a máme se zdržet všeho, co by mohlo "podněcovat" konflikt s Moskvou.

Německým cílem číslo jedna bylo sjednocení. Ne že by obhajoba lidských práv nehrála žádnou roli - ale vycházelo se z představy, že jejich rozšíření by mělo být provedeno pouze v přísném souladu s režimem vládnoucím v sovětském bloku. Události odchylující se od tohoto scénáře, jako například polské bouře v roce 1980, byly vnímány spíše jako problém ohrožující zavedenou stabilitu.

V německém národním mýtu je dosažení jednoty považováno za historické optimum, které přivádí evropskou historii ke šťastnému konci. Skutečnost, že i východoevropské země získaly svobodu, je v německé tradici považována za pozitivní vedlejší efekt, ale nikoliv za nezbytnou podmínku vlastního historického štěstí.

Myšlenka, že by mohlo být třeba i dnes tak jako kdysi riskovat pro obranu vlastní svobody ve studené válce je proto vší silou potlačována.

Když evropské národy přímo ohrožené ruským neoimperialismem vidí, jak to s Německem vypadá, dostávají strach, že v případě nouze zůstanou na holičkách. Ukrajinci se svou touhou patřit do demokratické Evropy by mohli padnout za oběť jako první.

Podrobnosti v němčině: ZDE

Vytisknout