Dočká se Grimmův vánoční příběh adaptace na prknech českých univerzit?

3. 3. 2015 / Jiří Milička

Loni v říjnu spáchal sebevraždu padesátiletý britský toxikolog Stefan Grimm. Z dopisu na rozloučenou vyplývalo, že hlavním motivem sebevraždy byla šikana na pracovišti a bezprostřední hrozba vyhazovu. Jeho smrt vzbudila pozdvižení na sociálních sítích i v akademické blogosféře. Důvodem oné bouřlivé reakce nebyla neobvyklost oné sebevraždy, vyhořelých akademiků s depresemi chodí po světě víc, než je zdrávo, ani adventní atmosféra, již zpráva o jeho smrti narušila. Podivuhodný byl totiž důvod, proč měl být propuštěn. Rozhodně to nebylo proto, že by byl špatným vědcem, Stefan Grimm měl výborné publikační výsledky. Před vyhazov se dostal proto, že jeho výzkum nebyl dostatečně nákladný.

Dobrých výsledků dosahoval levně a efektivně, ke svému výzkumu totiž nepoužíval žádné zvláštní drahé přístroje a netoužil po hordě asistentů, nejenže tedy granty nepotřeboval, ale ani neměl moc možnost od grantových agentur nějaké získat. A to byl kámen úrazu: na londýnské Imperial College, kde byl zaměstnaný, mají zcela jasně stanovenou kvótu – každý profesor musí získat ročně alespoň šestimilionový grant (přepočítáno na koruny).

V "opravdovém světě tam venku" to obvykle bývá naopak: ušetříte-li náklady, dostanete prémie nebo aspoň pochvalu. Nicméně z akademického prostředí byl nejspíš Grimm zvyklý na ledacos, a tak navzdory absurditě celé situace snažil se nějaký ten grant získat. Dokonce dostal nějaké menší granty, jenže předpis je předpis, a tak mu asi rok před vyhazovem začalo vedení velmi důrazně připomínat, že nemůže zůstat profesorem Imperial College, pokud nedostojí všem svým závazkům. Do toho mu nevyšly nějaké experimenty (a když jste špičkový vědec, tak experimenty občas nevyjdou, od toho se jim říká experimenty, že nevíte, jak dopadnou). Celý zoufalý proces až po e-mail na rozloučenou najdete hezky popsán na blogu Davida Colquhouna a přilehlých odkazech, kde se rovněž píše o důvodech, které vedou britské univerzity k tomu, aby nutily své ovečky získávat granty, které nepotřebují: administrativě totiž za nehty zůstává hezkých pár procent z celé částky.

Tenhle Grimmův příběh mi vytanul na mysli, když jsem se dozvěděl, že se Filozofická fakulta Univerzity Karlovy chystá zavést podobnou kvótu – každý docent by měl spravovat půlmilionový grant a každý profesor grant pětimilionový. Vzhledem k nepřehledné situaci na FF, o jejíž vnitřní politiku se příliš nezajímám, a vzhledem k absurdní výši onoho požadavku jsem celou záležitost považoval za hoax. Vždyť pět milionů, jež jsou vyžadovány od českého profesora, nelze srovnávat s šesti miliony vyžadovanými od profesora jedné z nejprestižnějších britských akademických institucí. Za pět milionů u nás na fakultě pokryjete téměř deset ročních profesorských platů, na rozdíl od platů akademických pracovníků ve Velké Británii, které jsou mnohonásobně vyšší, nehledě na to, že náklady na přístrojové vybavení jsou na filozofické fakultě minimální.

Bohužel, dokument, který tyto kvóty stanovuje, skutečně existuje a byl rozeslán vedoucím kateder a ústavů. Toto opatření se nebude líbit ani těm z akademiků, kteří granty pravidelně získávají, neboť není každý den posvícení a plat od fakulty by měl být stabilní právě proto, aby vykrýval situace, kdy se na vás grantová štěstěna neusměje. Vzhledem k tomu předpokládám, že se strhne zuřivá debata, kde se bude řešit, zda za to může vedení univerzity, vedení fakulty, nebo dokonce bývalé vedení fakulty, jak naznačuje pan rektor.

V předstihu před touto debatou bych chtěl zdůraznit, že zavedení této kvóty asi není zapříčiněno sadismem někoho z výše jmenovaných, je to zoufalá akce k zajištění financování FF UK, která tradičně dostává za studenta mnohem méně peněz než ostatní fakulty. Oproti jiným filozofickým fakultám navíc zajišťuje výuku spousty jedinečných oborů s malým počtem studentů, které jsou krutě nerentabilní, nicméně strategické. Pokud má česká společnost důvod financovat filozofickou fakultu UK, měla by to dělat efektivně a stabilně. Zvýšení nízkého normativu na studenta a stabilizace institucionálního financování, respektive opravdu výrazná dlouhodobá přímá podpora malých oborů, je naprostý základ, bez kterého fakultu opustí ti schopnější a zůstanou jen tragické a frustrované figurky, které nemají kam odejít. Pokud si čeští daňoví poplatníci myslí, že se bez některých oborů, popřípadě celých filozofických fakult, obejdou, je třeba to respektovat a raději je rovnou zrušit, aby nedělaly ostudu vědám, které se na nich pěstují, a České republice.

Vytisknout