Bude Miloš Zeman konvertovat?

3. 3. 2015 / Štěpán Steiger

Zatímco Netanjahu líčí Írán jako nepřítele, který hodlá Izrael zničit tím, že buduje arzenál jaderných zbraní (a jediný způsob jak tomu předejít, je válka), Barack Obama vede skupinu šesti zemí (USA, Rusko, Čína, Francie, Británie plus Německo), jež s Íránem nejenom vyjednávají o omezení íránského jaderného programu, nýbrž jsou právě – o tom je americká administrativa spolu se spojenci přesvědčena – na nejlepší cestě svého cíle dosáhnout. Pro Obamu by takový úspěch byl bezpochyby výraznou částí prezidentského „dědictví“.

Vítězství republikánů v loňských volbách však zkomplikovalo americkou vnitropolitickou situaci: tato strana vidí v Baracku Obamovi úhlavního nepřítele a bojuje proti každému prezidentovu kroku, ať se týká čehokoli. I tento postoj vysvětluje, proč „mluvčí“ (speaker, tedy předseda) Sněmovny John Boehner, republikánský poslanec z Ohia, pozval izraelského ministerského předsedu k proslovu v Kongresu – šlo o tak či onak o projev proti Obamovu postoji vůči Íránu.

S čím ovšem republikán zejmě nepočítal bylo prezidentovo rozhodnutí s Netanjahuem se nesetkat. I když je to proti diplomatickým zvyklostem – hlava státu navštíveného tak vysoce postaveným představitelem důležitého spojence jako je ministerský předseda obvykle s tímto zástupcem spřátelené země „pobeseduje“ – s průhledným odůvodněním, že v Izraeli je těsně před volbami (konají se 17. března) a že by setkání mohlo být vyloženo jako podpora jedné strany – Obama setkání s Izraelcem odmítl. Jeho příkladu následoval – z jiného důvodu – i viceprezident, poté i ministr zahraničí John Kerry. K nim se připojili i četní demokratičtí členové Kongresu. Rozpor mezi oběma státníky je tak vyjádřen zcela zřetelně.

Toho všeho si je vědom bez jakékoliv pochyby také český prezident. Přesto z nějakého důvodu – bude-li o něm řeč, jistě jej Hynek Kmoníček jako Zemanův zahraničněpolitický poradce umně vyjádří – nemohla česká hlava státu odolat a s Benjaminem Netanjahuem se nesetkat.

Co víc, setkala se s ním na půdě lobbistické organizace (nikoliv soukromě třeba na české nebo izraelské ambasádě nebo jinde v soukromí) AIPAC. Proč AIPAC (America Israel Public Affairs Committee), která se svými 100.000 členy a rozpočtem 70 milionů dolarů má nejenom výrazný vliv na americko-izraelské vztahy, ale je jednou z nejsilnějších lobby v USA vůbec?

Zřejmě proto, že Miloš Zeman chtěl zdůraznit, jak, zaprvé, je pro něj Izrael (což jak víme předvedl už při své tamní návštěvě) osobně významný, a za druhé, jak velice si váží Židů vůbec.

Tuto druhou skutečnost zdůraznil nezapomenutelným výrokem: připodobnil svá slova historickému projevu nikoho menšího než Johna Fitzgeralda Kennedyho z roku 1963. Ten při své návštěvě západního Berlína – tehdy výspy atlantického souručenství, obklopené sovětskými vojsky – emfaticky zvolal (německy, aby podtrhl solidaritu): „Ich bin ein Berliner!“ (čili I já jsem Berlíňan – což mimochodem připomíná dnešní Je suis Charlie!)

Nedosti na faktu, že hlava českého státu seděla při svých slovech na židli lobbistické organizace, jež nemá naprosto nic společného se zemí, kterou Zeman zastupuje na půdě Spojených států amerických, neváhal prohlásit – v angličtině - podobně jako Kennedy v Berlíně, jen se sympatií k jiné zemi, že dnes by se mělo zvolat „I am a Jew!“

Při vší sympatii k Izraeli – či raději k Židům – nemyslím, že by výrok byl na místě. Ovšemže mohou mnozí lidé, a to i v Česku, mít zato, že Izrael je ohrožen – jako byl před 51 lety (možná) západní Berlín. Sám si to nemyslím (moje důvody by byly příliš obšírné, proto je zde neuvádím). Jestli by však pouhé slovní prohlášení v současném světě mělo dostatečnou váhu v obraně dané země, o tom silně pochybuji. S výrokem/názorem českého prezidenta se tedy nemohu ztotožnit, také vzhledem k místu, kde jej vyjádřil.

Tím se vracím na začátek k faktu, který jsem označil jako faux pas. Jsem-li na oficiální návštěvě jako nejvyšší představitel své země, ale ještě před setkáním s hlavou země hostitelské se veřejně sejdu s jeho zahraničním (pravda, jenom politickým) protivníkem na půdě lobbistické organizace, nemohu se domnívat, že jsem byl velice zdvořilý nebo „diplomaticky uhlazený“.

Sice se mezi hostiteli najde sotvakdo, aby mi to vytkl. (Možná to „diplomatické zdroje“ řeknou příležitostně českému velvyslanci.) Zůstane spíš pouze trochu nahořklá příchuť pozorovatele, jenž si všiml faux pas. A jenž se může ptát, zda český prezident nebude jednou – až bude zase soukromou osobou – třeba konvertovat. Pak by jeho výrok byl pouhou předpovědí.

Vytisknout