Příměří, na něž nikdo nevěří

14. 2. 2015 / Karel Dolejší

Kromě útoku na Debalceve probíhá současně útok "separatistů" na přístav Mariupol ZDE. Včera došlo k ostřelování Arťomovsku ležícího 37 km za frontou ruskými raketami s mezinárodně zakázanou kazetovou submunicí ZDE. Zprávy, které zatím nebylo možno ověřit, hovoří o ruské obrněné koloně jedoucí k Charkovu.

Dnešní mapa situace kolem Debalceva podle ruské strany.

Radikálové na ukrajinské straně tvrdí, že Minskou dohodu nedodrží. To je ovšem minimální problém ve srovnání s tím, že ji nehodlají dodržet "separatisté" ZDE. Zatímco ukrajinští radikálové mají k dispozici několik pěších praporů s minimem těžké výzbroje, "separatisté" nyní podle Američanů disponují armádou větší než některé členské země NATO ZDE a neustále dostávají posily z Ruska. Ostatně samotný text Minských dohod č. 2 dokazuje, že je Rusko válčící stranou, upozorňuje Finský institut pro mezinárodní záležitosti ZDE (pdf).

Nejpravděpodobnějším scénářem je, že boje budou po dnešní půlnoci pokračovat přinejmenším v okolí Debalceva, pokud ne i na jiných místech. Ukrajinská strana bude pokračovat přinejmenším v pokusech zásobovat výběžek, pokud ne v pokusech o vyproštění. Avšak i kdyby posílala jen nevyzbrojené konvoje, "separatisté" na ně budou dál útočit. To je recept na nepřerušené boje.

Jestliže ale Ukrajina dodrží příměří a "separatisté", kteří mají převahu, to neudělají, nabízí se jim další jedinečná příležitost k ofenzívám. Mohou snadno obsadit území, z nějž se Ukrajinci podle dohod stáhnou, i další oblasti, na nichž obránci nemohou počítat s podporou stažené těžké výzbroje.

Jak uvádí bezpečnostní expert Mark Galeotti ZDE, naděje na realizaci příměří jsou minimální a spíše je třeba na poslední minská jednání pohlížet jako na další přechodnou etapu legitimizace ruských územních zisků v rámci širšího plánu války proti Ukrajině. Ostatně, jak tentokrát upomínají Robert Orttung a Christopher Walker ZDE, všichni sousedé Ruska usilující o reformy západního typu mají vytrvalé problémy se "separatisty", což rozhodně není žádná náhoda. Režim, který vytrvale obviňuje Západ z "destabilizační" politiky, současně destabilizuje všechny nepohodlné sousedy. Nepotřebuje přátele ani spojence, k užitku mu mohou být pouze vazalové. Když to nejde jinak, použije síly.

Evropa v období po 2. světové válce dosáhla vynikajících výsledků v oblasti eliminace ozbrojených konfliktů mezi státy. Z válčení v Evropě se stalo jakési tabu, generace politiků zde vyrůstaly s představou, že války na kontinentě jsou "zastaralé" a v podstatě nemožné. Kolektivní mentalita evropských politických elit není připravena na mocenskou politiku opřenou o použití vojenské síly. Současně ve Washingtonu dosluhuje americký prezident, který postavil kariéru na až fetišistickém kultu diplomacie, několik válek, které zdědil či k nim byl dokopán, prohrál (poslední v Jemenu), odmítá kritiku svého přístupu "když válka, tak drony nebo bombami" recyklujícího dávno vyvrácenou Douhetovu doktrínu, a konečně potřebuje Rusko pro uzavření dohody s Íránem, kterou považuje za odkaz svého prezidentství.

Pokud ovšem demokracie nedokážou čelit silové politice a "hybridní" válce spojené s masivní propagandou na Západě i podvratnými ruskými aktivitami tamtéž prostředky tomu přiměřenými - a veřejné zaklínání ani mezinárodní dohody, které nejsou dodržovány, takovými prostředky nejsou - nastoupí po nich co nevidět nějaký ten "jinší sekáč". Další generace evropských politiků se buď spojí s Ruskem a začne se mu přizpůsobovat, nebo se radikálně rozejde se současnou praxí a začne dělat mocenskou politiku "na zelené louce". V obou případech hrozí, že politické výdobytky poválečného období přitom budou z velké části nebo zcela ztraceny.

Když protihráč předem ví, kde jsou limity, ze něž protistrana nepůjde, ví také, že mu stačí tyto limity překročit - a již zvítězil.

Adaptace na svět, v němž evropské války nejsou "nepředstavitelné", čeká nakonec evropskou politickou třídu v každém případě. Pokud by toho byla schopna ta současná, existovala by ještě naděje, že přitom dojde k zachování co největšího dílu demokracie a občanských svobod.

Vytisknout