A kde je člověk?

13. 2. 2015 / Milan Mundier

Nejde jen o to, že je to asociální jednání, ale také o to, že je to neuvěřitelný hazard se životy druhých. Z čeho má chudý a nemocný člověk platit neusále rostoucí ceny energií? Kdysi se říkalo něco ve smyslu: Musíme zvednout ceny energií, aby jimi lidé začali šetřit! Jenže zatímco lidé šetřili, dodavatelům poklesly zisky, a tak ceny nakonec znovu zvýšili.

Nabízí se otázka: Proč s tím stát něco neudělá? Vždyť třeba ve Velké Británii, která nám je mnohdy dávána za příklad, toto dávno zarazili a dokonce zmíněným lidem poskytují finanční pomoc.

Lidskost. To je něco, co se z naší společnosti pomalu vytrácí. A je to také vlastnost, které by politici měli mít na rozdávání. Je to vlastnost, která z politiků dělá státníky.

Nepovažuji zrovna za lidské, když někdo, kdo říká, že by se mělo zmrazit životní a existenční minimum, přijde z návrhem, aby se platy úředníků, kteří budou spadat pod služební zákon, zvýšily o 25%. Co si o tom mají ti, kteří si marně shání práci, aby měli z čeho žít, myslet? Co si o tom mají myslet ti, kteří si domů nosí deset tisíc korun čistého za měsíc a jsou schopni z toho tak tak vyžít? A to ani nemluvím o tom, že zmíněný služební zákon je koncipován špatně, na rozdíl od původního návrhu, který i odborníci hodnotili vesměs kladně.

Nedá mi to, abych se nezmínil i o návrhu prolomení těžebních limitů na severu Čech. Pevně věřím, že Ministerstvo průmyslu a obchodu to nedovolí, protože si uvědomuje všechna rizika. Učinit takovéto rozhodnutí by totiž mělo spoustu negativních dopadů. Jednak by došlo k dalšímu poškození životního prostředí. Vzduch, který dýcháme, už tak není zdravý, silnice jsou „zasekané“ auty (což vede i ke zvýšené míře hluku) a čekárny u lékařů plné lidí s respiračními nemocemi. Ale také by došlo k tomu, že by se inkriminovaná oblast stala jakýmsi „městem duchů“, musela by se zbourat spousta domů a došlo by i k zániku mnoha pracovních míst. Staří lidé, kteří tam prožili celý svůj život, by se museli odstěhovat a připadali by si naprosto vykořenění.

Je opravdu smutné, co se v naší zemi děje. A nedivme se pak lidem, že jsou nešťastní, frustrovaní či dokonce rozzlobení. A že mají pocit, že mocní nehájí jejich práva. Žijí ve strachu, že druhý den přijdou o práci. Takovéto lidi nesmíme označovat za „pomatence“, kteří jen „šíří strach“, když ze zoufalství zavítají na nějakou demonstraci. Musíme se umět do jejich situace vcítit, protože jen tak je dokážeme pochopit.

Jedním ze základů demokracie by měl být dialog. Dialog mezi těmi, kteří volí, a těmi, kteří jsou voleni. Ale tento dialog je velmi slabý, pokud vůbec nějaký. Tak co s tím? Musíme si o něj říkat. Musíme se jej snažit navázat a nevzdat to, když se nám to napoprvé nebo napodruhé nepovede. A ve volbách dát svůj hlas těm, které dobře známe a kteří jsou ochotni s námi ten dialog vést. Bez ohledu na to, jakou politickou funkci zastávají.

Vytisknout