Respekt zasahuje: Jak smíme mluvit o Havlovi

11. 12. 2014 / Bohumil Kartous

Nedotknutelnost havlovského mýtu aneb jak to bylo doopravdy, víme nejlépe my.

Nad provinčním uvažováním a jednáním českých médií někdy zůstává rozum stát. Časopis Respekt, který sám sebe vydává za etalon současné české žurnalistiky, ukazuje, jak nízko je dnes její laťka. Bojem za nedotknutelnost havlovského mýtu ji posouvá ještě níž.

Česká televize spustila seriál České století, jehož jeden z dílů se týkal událostí z listopadu 1989. Existují prokazatelná svědectví o tom, že Václav Havel se v rozhodujících okamžicích choval nerozhodně (při jednání s Ladislavem Adamcem o sestavení vlády) a že pronášel výroky, které později svým počínáním popíral, jako třeba výrok o tom, že návrat kapitalismu nehrozí. Žádné spekulace, žádné smyšlené rekonstrukce, žádná snaha vykreslit obraz tehdejších událostí zkresleně.

Přesto měl týdeník Respekt potřebu intervenovat (č. 50). Nikoliv ve prospěch objektivity či historie, nýbrž ve prospěch mýtu o Václavu Havlovi jako člověku bez chyb a slabostí, který nikdy neměl než ušlechtilých myšlenek a motivů a jenž se, stejně jako Ježíš Nazaretský, cele obětoval, ať už činil cokoliv.

Patetický text Martina Šimečky, plný naprosto nekritického obdivu a láskyplných vyznání k Havlově jedinečnosti, je krom sentimentu proložen hysterickým odmítáním  všech, kdo „Sv. Havla“ kritizují. Autor si toho patrně není vědom, neb se nechal unést velmi hlubokými emocemi, ale v článku, který zcela záměrně falzifikuje dějiny, zároveň své počínání obhajuje tím, že jde o spravedlivý boj o historii proti těm, kdo Havla odmítají zbožštit. Četl ten text někdo, než šel do tisku? Pravděpodobně ano,  což věru není polehčující okolnost...

Respekt by jistě mohl vydat Šimečkův text, kdyby vedle něj vydal kritiku alespoň z části zachycující výše uvedené. Místo toho však přidal cenzorský text s názvem "Jak to bylo doopravdy" (!), v němž se autor, za přispění k Havlovi nekritických referentů, snaží vyvrátit jednotlivé pasáže, které jsou v Českém století k Havlovi kritické. Tam, kde není schopen předložit žádnou antitezi, se snaží přesvědčit čtenáře ve smyslu "to bylo jen jednou" nebo "to Havel udělal schválně".

Je komické, když si člověk promítne Havlovu poslední sebereflexi Odcházení a na místo fiktivních epigonů a patolízalů promítne reálné postavy. Je to sice  nepochopitelné, ale oni se své absurdní role nechtějí vzdát a nasazují Havlovi oslí hlavu, kterou už za svého života odmítl. Přesně v duchu přiživování iluze, která je neudržitelná a která podporuje dezorientaci občanské společnosti.

Sdělovací prostředky | Václav Havel - dramatik a politik
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 11.12. 2014