Léky mají také pozitivní vedlejší účinky

2. 12. 2014 / Boris Cvek

Nutt cituje nejmenovaného šéfa výzkumu nejmenované farmaceutické firmy, který prý prohlásil, že kdokoli chce dělat byznys ve vývoji léků v oblasti léčení mentálních onemocnění, sám potřebuje psychiatrickou pomoc.

Ve své argumentaci, proč se nedaří vyvíjet nové léky, Nutt uvádí příklady tzv. „serendipity“, tedy náhodného, nezáměrného objevu účinného léku, a pokračuje: „lze tvrdit, že všechny obecně používané skupiny psychiatrických léků byly objeveny právě takto.“ Jde v zásadě o to, že nějakou chemikálii používáte na léčení nějaké nemoci a zjistíte náhodou, že v reálných podmínkách léčí nemoc jinou. Vůbec nemusíte vědět, proč tomu tak je, to se může a nemusí zjistit později.

V každém případě pokud daná chemikálie danou nemoc léčí, její léčebný účinek není snížen tím, že nevíme, jak to dělá. Podstatné je, že farmaceutické firmy mohou vyrábět podobné látky a hledat pokusem a omylem, která z nich je účinnější nebo která z nich má méně vedlejších účinků, než látka původní. Tímto způsobem vznikají tzv. „me too“ léky, na nichž se vydělává.

Jak ale pomoci náhodě? Nutt přichází s návrhem, který již dříve ozřejmili harvardští vědci Boguski, Mandl a Sukhatme v časopise Science v článku „Repurposing with a difference“ (článek byl publikován 12. června 2009). Je to více než jednoduché: jako máme v příbalové informaci léků informace o negativních vedlejších účincích, tak lze získat data také o jejich pozitivních vedlejších účincích.

Nějaký banální lék proti nachlazení může být ve skutečnosti účinným lékem proti nějaké smrtelné nemoci. Můžeme to poměrně velmi snadno zjistit a pomoci tak farmaceutickým firmám, aby vyráběly podobné, účinnější látky.

Velkou výhodou tohoto přístupu, argumentuje Nutt, je to, že běžně používané léky jsou v zásadě bezpečné a informace o jejich příznivých účincích v nečekaných diagnózách může být okamžitě testována v pokročilých klinických testech. Zatím ovšem, dodávám za sebe, převažuje model vývoje nových léků pomocí „racionálního designu“, tedy od zkoumání podstaty dané nemoci k jejímu léku, což, jak už jsem zmínil, je stále jasněji přístup, který neodpovídá historické realitě úspěšných objevů nových léků a je spíše hoden psychiatrické pomoci.

To také vysvětluje otázku, proč farmaceutickým firmám nemusí vadit, ba je může nakonec fascinovat a přitahovat, objev, že nějaký banální, starý a velmi levný lék, jako třeba antabus (disulfiram), dokáže léčit pokročilou rakovinu prsu. Tím navazuji na svůj článek „Antabus, rakovina a farmaceutické společnosti“, kde na konci slibuji, že někdy příště napíšu článek o tom, „proč by farmaceutické firmy mohly neziskový antabus vlastně vítat“

Boris Cvek, Antabus, rakovina a farmaceutické společnosti ZDE

Boris Cvek, Češi mají rádi šarlatány ZDE

Původní článek Davida Nutta v Nature: ZDE

Vytisknout