Poslední výzva pro Kobani

13. 10. 2014 / Ivo Šebestík

Lévy, který disponuje širokým spektrem zájmů a znalostí a ve Francii prošel atmosférou sociálních bouří i splýváním dřívějších "rebelů" s "požadavky doby", se svým textem v Libération přihlásil k tradici odpovědnosti lidí vzdělaných, vědoucích a přemýšlejících vůči společnosti a vůči dění ve světě. Stejně jako to ve svých časech činili Zola v případě kapitána Dreyfuse, Einstein, Romain Rolland a Freud v případě válečných konfliktů 20. století.

V našich časech ale pomalu převládlo mínění, že spisovatel, filozof nebo vědec nejlépe projeví svou nezávislost tím, že se zdržují veřejných komentářů. Bohužel, neboť informační záplava s sebou přináší i chaos způsobený z jedné strany přemírou skrytých zájmů zaangažovaných stran, ze strany druhé nedostatečnou informovaností některých z těch, kteří informace produkují. Případně jejich naprostým nezájmem o skutečnost. V tomto informačním zmatku může být hlas osobnosti disponující určitou autoritou, dobrou pověstí a mající i jisté charisma, poměrně slušným světlem v temnotách.

Na druhé straně, popravdě řečeno, zeje obrovitá a stále se prohlubující propast mezi apelem intelektuálů (pokud se k němu odhodlají) a reálnými možnostmi obyvatel i demokratických (natož jiných) zemí cokoliv na vývojových trendech své přítomnosti výrazněji ovlivnit, ne-li dokonce změnit. Právem se může vynořit otázka, zda veřejná angažovanost vědoucího intelektuála neslouží nakonec jen k utišení vlastního pocitu bezmoci.

Bezmocnost moderního člověka zasáhnout do dění ve světě splývá s jeho v podstatě malým potenciálem zabezpečit sám pro sebe určitou stabilitu v prostoru, v němž se nestabilita stává normou, ba dokonce požadavkem.

Vytisknout