Quod licet bovi, aneb Multipolární nestabilita

13. 10. 2014 / Karel Dolejší

Podle normativních multipolaristů - vesměs stranících Rusku a Číně - má být vznikající multipolární světový systém stabilnější než odcházející svět poznamenaný americkou dominancí. Jenže skuteční teoretici multipolarity se ani zdaleka neshodují na tom, zda má být multipolarita skutečně stabilnější než jiné systémy, nebo přesně naopak.

V současnosti unipolární systém dominovaný Spojenými státy opravdu zaniká a postupně jej začíná nahrazovat systém založený na regionálních hegemonech. To má ale kromě četných podstatných nevýhod (viz apokryfní "čínské" přísloví o "zajímavých časech") i jednu velikou výhodu. Netřeba totiž abstraktně uvažovat o weberovském ideálním typu multipolárního světa, do nějž se někteří beznadějně zamilovali. Namísto toho je již možno teoretické modely multipolárního světa testovat na aktuálním empirickém materiálu.

Podívejme se na probíhající mezinárodní krize v sousedství Evropy nebo přímo v jejím rámci.

O něco dále vznikají tenze zejména v těsném sousedství Číny. Některé z nich už vedly k novým závodům ve zbrojení, jež nemají s americkou hegemonií nic společného, ale souvisí s čínským zbrojením. Relativně nedaleko od nás probíhá chaos v Libyi a Iráku, pod mediálním radarem zůstávají postupně sílící boje v Libanonu a nepokoje islamistů v Jordánsku. S multipolaritou a nikoliv s unipolaritou souvisí situace v Sýrii, kde USA, Rusko, Írán, Turecko, monarchie Perského zálivu a Izrael provádějí každý vlastní politiku do značné míry nezávisející na postupu údajných "hlavních hráčů". Výsledek lze sledovat ve válečném zpravodajství.

Ale jsou krize mnohem blíže, které v souvislosti s koncem unipolarity začínají ožívat. Situace kolem separatistického Podněstří odděleného od Moldavska a disponujícího početnou posádkou ruských vojáků je považována za riziko pro sousední Ukrajinu a postupně graduje jak kvůli krizi na Ukrajině, tak ruskému působení a úsilí Rumunska o sjednocení s Moldavskem. Maďarsko v reakci na měnící se dynamiku vztahů Východ-Západ postupně přechází k nacionalistickému antiliberálnímu politickému modelu hraničícímu s autoritativní vládou jedné strany s neradostnými vyhlídkami pro sousedy. Podobná vnitropolitická situace řadu let trvá v Bělorusku, které přitom aktuálně balancuje na hranici integračních projektů na východ a západ od něj - a ačkoliv ho Moskva považuje za vazala, snaží se získat četné výhody relativně nezávislou politikou přibližující se do jisté míry Západu. Doutná rusko-estonský konflikt ohledně postavení ruské menšiny, který v důsledku oživení aktivit Moskvy v "blízkém zahraničí" může ožívat velmi podobně, jako ještě nedávno mnohem mírnější tenze mezi západní a východní částí Ukrajiny. Turecký konflikt s Kurdy je znova na stole kvůli střetu zájmů mocností na území sousední Sýrie. Abcházie a Jižní Osetie se v důsledku ruského působení a vojenské intervence oddělují od Gruzie a po Krymu je zjevné, že i ony budou dříve či později vstřebány Moskvou. Ožívá územní spor a ozbrojený konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménii a trvá rozdělení Kypru, které v důsledku nové agresívnější politiky Turecka může znova eskalovat. Turecko a Saúdská Arábie oslabují vazby s USA a usilují o vlastní jaderné zbraně.

Hlasatelé normativní multipolarity mají, zdá se, poněkud problém dokázat, že multipolarita je inherentně stabilnější než unipolarita a snižuje výskyt konfliktů. To nemá co dělat s obhajobou americké hegemonie v mezinárodním systému - hegemonie končí bez ohledu na to, co si o ní myslíme a jaké historky vyprávíme. Kromě toho existuje dostatek důvodů být k někdejší unipolaritě velmi kritický. Pax Americana vedl k příliš velkému množství válek a řada z nich byla docela zbytečná, to je nepochybně pravda. Na druhé straně však chybí důkazy o tom, že revizionistické mocnosti v pozici regionálních hegemonů postupují snad "ze své podstaty" nějak zodpovědněji, než americké elity. V rámci svých možností naopak často postupují nejméně stejně nezodpovědně, jako Bílý dům. Rozdíl oproti někdejší unipolaritě pak spočívá v tom, že existuje mnohem větší počet hráčů, kteří kalkulují s rizikem mezinárodních krizi a jsou ochotni případně do takových krizí zasahovat i vojensky.

Propagace normativní multipolarity přitom probíhá v jakési podivné alianci s aktivistickou propagací mírové mezinárodní politiky. Tato aliance je zvláštní proto, že multipolarita, která je již empirickým faktem a ne nějakým idealistickým konstruktem, nemusí nakonec s mírem souviset ani dost málo. Naopak, ožívající mocenské nároky lokálních hegemonů se utkávají mezi sebou navzájem i s nároky slábnoucího hegemona a výsledkem je přinejmenším stejné riziko ozbrojeného konfliktu, jako v dobách "projektu amerického století". Kromě toho řada zasutých vnitřních konfliktů a napětí může být oživena a využita podobně, jako v 90. letech zdánlivě zcela vyčpělý spor mezi Srby a Chorvaty - nejprve uměle živený lokálními politiky přes média kvůli opozici k politice bělehradského centra a později podpořený mezinárodně, tento konflikt nápadně připomíná rodokmen probíhajícího konfliktu mezi západem a východem Ukrajiny zahrnujícího od počátku ozbrojenou intervenci z území Ruské federace.

Ti kdo o problému uvažují a nejsou pouhými propagandisty by si měli připustit, že multipolarita namísto nezodpovědných USA dost možná nepřináší harmonii a pořádek, ale v globálním měřítku řádově desítky hráčů jednajících v rámci vlastních možností srovnatelně nezodpovědně, jako dosud americké elity - ne-li v některých případech dokonce ještě nezodpovědněji.

Vytisknout