Erasmus Rotterdamský jen jako "název" jednoho programu?

13. 10. 2014 / Ivo Šebestík

Na jedné z hlavních ulic tohoto univerzitního města, jehož vysoké učení bylo založeno počátkem patnáctého století jaksi ze vzdoru vůči některým vývojovým tendencím na Sorbonně, jsem zahlédl restauraci, kavárnu i bistro (bylo to něco vcelku malého), na jejímž vývěsním štítě stálo jméno Erasmus.

Nezapřel jsem v sobě pedagoga, jímž tu a tam a naštěstí ne pořád bývám, a upozornil na onen vývěsní štít v očekávání, že z oné skupiny se ozve něco v tom duchu: "No jo, Erasmus Rotterdamský. Co ten tady dělá?" Jak je vidět, mé očekávání bylo víc než skromné, nicméně i tak zůstalo nevyslyšeno. Ze skupinky se neozval vůbec nikdo a má poznámka zanikla v mírném hluku vcelku tiché to ulice. Pedagog ve mně tiše zaúpěl: "Erasmus Rotterdamský".

"Jo, ten studijní program, že jo?" ozval se konečně jeden moderním vysokým školstvím vyšlechtěný hlas. Nikoliv, Erasmus Rotterdamský, Nizozemec, který svými překlady z latiny a řečtiny nabídl evropskému čtenáři alternativu ke scholastické tmě, dal mu svět antické vzdělanosti v prakticky použitelné podobě, čímž, jak napsal nizozemský historik Huizinga, přispěl k položení základů humanistického moderního myšlení, ve kterém na položenou otázku již mohla následovat promyšlená a nezávislá odpověď.

Nic menšího tento Erasmus, svého času profesor na lovaňské univerzitě, autor Chvály bláznivosti, umírněný oponent Lutherův, přítel Tomase Mora, a člověk posedlý potřebou zprostředkovávat své vědění ostatním lidem, neučinil, a přesto je zapomenut a jeho jméno zůstává téměř pohřbeno v jednom studijním programu pro vysokoškoláky. Neměli by snad studenti i na technických oborech mít přece jenom jakési všeobecné kulturní a společenské minimum v osnovách? Bez jeho zachování praská kulturní kontinuita a život se odvíjí jen v přítomném okamžiku, jemuž ale bez povědomí o tom, co bylo, nelze porozumět.

Vytisknout